Umělecké dílo přežívá autora, překonává pomíjivost lidského života a bere zavděk nesmrtelností. Literatura obzvlášť má v tomto, oproti jiným uměleckým odvětvím, nespornou výhodu. Herci mohou jen tiše závidět. Přesto ten neúprosný boj s časem úspěšně svádí jen malá hrstka prozaiků, dramatiků a básníků. Navzdory prestižním oceněním, dobové chvále i zájmu čtenářů.
Je Státní cena za literaturu branou k čtenářům dalších, ještě nezplozených generací? Nikoliv. Přední český naturalista Karel Matěj Čapek-Chod by o tom mohl vyprávět. Ocenění obdržel celkem třikrát, jeho smrt v roce 1927 oplakal i jmenovec Karel Čapek, přesto mu nezajistila nic jiného než místo na jednom úředním lejstru. Zatímco o francouzském naturalistovi Émilu Zolovi ví každý druhý pozornější středoškolák, Čapkovi-Chodovi se podrobněji věnují tak akorát vysokoškolští studenti literatury a novináři resuscitující neznámé autory.
Spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod
Totéž platí i pro spisovatelku Boženu Benešovou. Ve svém díle se dovedla spustit hluboko do propasti lidské a především dívčí duše, byla také talentovanou novinářkou. Jenže to nestačilo. Od Čapka-Choda ji odlišuje jedině to, že doceněna nebyla ani zaživa, jak poznamenal její přítel F. X. Šalda.
Označil ji za „jednu ze čtyř až pěti velkých prozatérů českých devatenáctého až dvacátého století“. „Nebyla doceněna za života, protože její kvality jsou příliš vnitřní; je tedy pravděpodobné, že její význam v budoucnosti poroste,“ předpokládal. A tušil to i literární kritik Karel Sezima, který ji řadil mezi autorky velikosti Boženy Němcové nebo Karolíny Světlé. Doposud však na jejich slova nedošlo.
Avšak není všem dnům konec a již v minulosti se potvrdilo, že oživit zájem o dávno zapomenutého autora není nereálné. Obecně se tématu opomenutých děl a autorů věnuje básník Ivan Wernisch. Konkrétně se to povedlo v případě Josefa Váchala, autora Krvavého románu. V kontextu první republiky byl Váchal zprvu okrajový zjev, později však slavil úspěch v šedesátých i devadesátých letech, kdy se dá mluvit i o jakémsi váchalovském kultu, připomíná ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček.
Básníci i dramatici
Na jedné straně tak stojí autoři opomenutí vlivem osobních preferencí nakladatelů a kritiků, zastíněni dějinným vývojem nebo pouhým špatným načasováním. Tu druhou však obsazují autoři, jejichž dílo nekonvenovalo s ideologií doby. Řeč je o Rudolfu Medkovi nebo Josefu Koptovi, neopomenutelných tvářích legionářské literatury, která se po roce 1948 dostala na okraj zájmu. Vadil často negativní obraz Říjnové revoluce a důraz na demokratické hodnoty, tak přišla ke slovu cenzura. Oba autory už sice dnes, třicet let po sametové revoluci, v učebnicích nalézt lze, ale čte je někdo?
Spisovatel Josef Kopta
Snad jen Koptův román Hlídač č.47 se dočkal vzkříšení, když se jej rozhodl po letech znovu přenést na plátno režisér Filip Renč. To je však výjimka, tuzemští filmaři by se mohli přetrhnout a stejně by na zástup neprávem opomenutých autorů nestačili. Navíc – zájem musí přicházet především zevnitř. Od spisovatelů, nakladatelů a také třeba Českého literárního centra. To se nyní snaží dopomoci soudobé české literatuře v zahraničí, možná se tu však rýsuje další, tuzemská mise, a nejen na poli prózy.
Máme tu i opomenuté básníky a dramatiky. Jaroslavem Kolmanem Cassiusem počínaje a dlouholetým spolupracovníkem Vlasty Buriana E. A. Longenem konče. Připomenutí by si zasloužili katoličtí i židovští autoři, poznamenává ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček.
Karel Čapek napsal, že kniha je nejmocnější zbraní národa. Že národ, který si váží knih, si váží i své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu. Po vzoru asi nejrespektovanějšího českého spisovatele minulého století by tak možná mohlo být v lecčems přínosné pro jednou odolávat svodům další severské detektivky nebo globálnímu dobrodružství obstarožního staříka a dát přednost té oprášené knize s neznámým názvem z domácí knihovny po babičce.
Třeba se to povede. Už jen vědomí, že někdo zůstal opomenut, znamená, že zcela opomenut není. Navíc, není nic jednoduššího než tu či onu knihu odložit. Obávané káravé pohledy okolí se totiž pojí spíše s odcházením z divadla než s odkládáním knih.
