Vaše cesta na rozhovor vede rovnou z besedy se čtenáři. Na vašich webových stránkách jsem žasla nad jejich rozpisem – vy doslova křižujete republiku!
Je pravda, že teď je ten režim náročný, vyjíždím i čtyřikrát týdně. Naštěstí mě to baví. Nikam se necpu, jezdím opravdu jen tam, kam mě zvou. Snažím se, aby to bylo pro návštěvníky zábavné – vyprávím o knihách, o cestování, o Krušných horách, o životě… Jsem příjemně překvapený, kolik lidí chodí, většinou je plno.
Míříte takhle i do škol?
Ne tolik. Myslím si totiž, že moje téma je spíš pro dospělé. Nedávno jsem byl na střední škole, a když mě tam viděl jeden kluk, vykřikl: „Ty vole, to je živej spisovatel!“ Pak z nich vylezlo, že se učí většinou o mrtvých. Otázka ovšem je, zda jsem pro ně ve svých osmatřiceti letech ještě dost živý. Po skončení jedné besedy ke mně přišla tak dvacetiletá dívka a povídá mi: „Vy jste úžasnej, skvělej, já vás úplně žeru, škoda, že jste tak strašně starej.“ Obdivuhodné, jak mě zvládla v jedné větě pochválit a urazit zároveň.
Když mám nápad, tak tři čtyři měsíce jen chodím nebo běhám a přemýšlím, nic si nikam nepíšu.
