Nejprve mi dovolte poblahopřát vám k vítězství vašeho díla v literárním klání. Černý kos je váš už v pořadí čtvrtý román. Tušil jste, že by zrovna tahle kniha mohla zabodovat?
Spíš jsem si to hodně přál. Zároveň jsem i pochyboval, protože sny se bohužel neplní tak často, jak by člověk chtěl. Kniha se navíc ocitla v silné konkurenci tvorby autorů, jako jsou Michaela Klevisová či Michal Sýkora a další. Mezi nominovanými jsem byl poprvé a rovnou bych měl vyhrát? O to větším překvapením nakonec vítězství bylo. Ve chvíli, kdy začali cenu vyhlašovat, se mi rozbušilo srdce, a když zaznělo moje jméno, hlavou mi problesklo – hlavně se neslož a zvládni to. Zasáhlo mě to mnohem víc, než jsem čekal.
Zvítězil jste v detektivním žánru. Podle mě je ale pro vaši knihu uvedená kategorie trochu úzká, vidím ji spíš až na pomezí psychologického románu.
Vnímám to podobně, ale chápu, že knihu bylo třeba někam žánrově ukotvit. Já sám ji primárně jako detektivku nepsal. Pro mě je to určitě víc příběh o traumatech z dětství a o hrdinství. Vypráví o zmizení dvou chlapců, jejichž osudy se protnou u únosce, který je zneužívá. Starší z nich se pak rozhodne mladšího zachránit. Jejich cesty se následně až do dospělosti různě prolínají, jsou nuceni se znovu konfrontovat s minulostí a v tom spočívá velké napětí. Myslím si, že právě to, co kniha otevírá a řeší, porotu oslovilo a bylo jedním z hlavních důvodů, proč uspěla.
V osobním životě jsem velmi šťastný. Možná právě proto si můžu dovolit zabývat se tak temnými a těžkými tématy.
