Chuť bavit ji přivedla k nápadu provětrat veselé postřehy ze života a na obálku své nové knihy Soukromý archiv smíchu se vyfotit s houfem svých slepic.
Právě vám ve vlastním nakladatelství vyšla knížka s vašimi drobnými texty, glosami, fejetony popisujícími setkání se zajímavými a slavnými lidmi. Je to tak?
Ano, tak nějak. Představa, že po mně v baráku zůstanou hory popsaného papíru, nebo že mě dokonce před odchodem z tohoto světa zavalí, byla hrozná. Pustila jsem se do té práce, do protivného úklidu... A dlouho vybírala texty vlídné, veselé, zábavné, inspirující. Náročným sítem nakonec prošlo víc než osmdesát fejetonů, glos, záznamů a vzpomínání. Bez cenzury. Jediným cenzorem jsem si byla jen já. A příkaz: Bavit čtenáře, rozesmát! Ulevilo se mi, až když jsem knížku zabalila a pustila do světa (vyšla v druhé půli června, pozn. red.). Zrodila se v pevné knižní vazbě v tiskárně Vimperk. Pouštím si v ní občas hubu na špacír. Tak doufám, že se ve vazbě neocitnu i já… (smích)
S vlastními vzpomínkami to je „vo hubu“, jak mi říkal můj klasik Jiří Sovák, když jsme spolu psali. „Psát vzpomínky, to je jako řečnit nad vlastním hrobem!“
