 |
Ale ani pokorné Bílkovo mlčení Draňákovi nestačilo. Pomalu zvedl svou pravou ruku a ta začala tančit Bílkovi po obličeji. Jednou zprava, jednou zleva dopadaly rány na Bílkovy tváře. Údery nebyly silné. Daly se vydržet, aniž se člověku zalily oči slzami bolesti. Ale byly pokořující a ničily duši.
Mučírna nemusí být vždycky studená kobka s rezavějící španělskou botou a chřestivými řetězy, ale může mít podobu vrzajících lavic, smrduté houby na tabuli a tísně při zaznamenávání záludného diktátu. A to vše v mrazivém prostředí jasně dané hierarchie, kterou určují jak sociální podmínky, tak osobnostní založení a dispozice žáků. Zkrátka třeba to, jak má někdo bohaté rodiče, jak vypadá, jak se obléká, jakou má sílu, jaký intelekt či jestli je ochoten držet partu s kýmkoliv, anebo se dovede vzepřít a čelit hněvu třídní tlupy, která si vždy najde krutého vůdce.
Scénu, kdy si jeden z žáků začne stěžovat na to, že Řezina smrdí, a profesor ho tedy vykáže do poslední lavice a z totálně potupeného chlapce se stane opovrhovaný psanec, považuji za jeden z nejsilnějších a nejmrazivějších momentů, jaké si nejen z dětské literatury pamatuji.
