Není jednoduché býti vnukem tak významné osobnosti literárních dějin, jakou byl právě J. R. R. Tolkien. Na člověka, a navíc ještě spisovatele, toto břímě klade velké nároky. Simon Tolkien to tak ale ve svých padesáti sedmi letech nevnímá.
Simon Tolkien12. ledna 1959  Studoval na Oxfordu, kde jeho dědeček dříve působil jako profesor anglického jazyka a literatury. Psát příběhy začal až v roce 2000, předtím se živil jako advokát. V současné době žije v Los Angeles. Jeho nejnovější kniha No Man’s Land (Země nikoho) se prozatím nedočkala českého překladu. |
Váš poslední příběh No Man’s Land se odehrává za první světové války, které se váš dědeček sám účastnil. Myslel jste na něj při psaní?
Na rozdíl od Rozkazů z Berlína je s ním tato kniha hodně provázaná. Bitvy na Sommě z roku 1916, kterou kniha začíná, se totiž sám účastnil. Když jsem ji psal, nemyslel jsem pouze na spoustu britských vojáků, kteří v ní padli, ale také na to, jak se musel tehdy cítit on.
Poznamenala jej válka?
Určitě. Ačkoliv nikdy nepsal sám o sobě a jeho příběhy byly vždy smyšlené, tento zážitek na něj musel mít velký vliv. Všechny ty hrůzy, které viděl. Hned na začátku knihy má ode mě věnování. Myslím si, že by byl moc rád, kdyby věděl, jaký příběh jsem napsal.
Je pro vás těžké být vnukem J. R. R. Tolkiena a zároveň spisovatelem, který chce být uznáván pro své příběhy a ne pro svého dědu?
Když jsem psal v roce 2002 knihu Final Witness (soudní drama – pozn. red.), uvědomil jsem si, že už jsem trochu víc než pouhý vnuk známé osobnosti. Také proto dnes dokážu o našem vztahu a jeho knihách mluvit s láskou a radostí.
Máte rád jeho knihy?
Vždy mě bavilo číst Pána prstenů. Předčítal jsem ho i svému synovi. Trvalo to skoro rok!
J.R.R. Tolkien
V čem myslíte, že tkví síla jeho příběhů?
Uměl vytvořit smyšlený svět, kterému ale jeho čtenáři naprosto věřili. Zároveň vyprávěl příběhy způsobem, který vás nutil číst dál a zajímat se, co bude následovat. To mě bude už asi navždy inspirovat. Moje romány jsou však jiné. Píšu o skutečném světě.
Rozkazy z Berlína jsou vaším prvním románem přeloženým do češtiny. Čím je podle vás atraktivní pro českého čtenáře?
Jedním z hlavních záporáků v knize je Reinhard Heydrich. To je myslím pro českého čtenáře nejsilnější pojítko. Při rešerši jsem samozřejmě probádal celou jeho kariéru, tudíž i to, co tehdy způsobil ve vaší domovině.
Byl to podle mě velmi inteligentní muž s velmi zvrácenou a lehkovážnou povahou. Což hodně pomohlo k tomu, aby se atentát na něj skutečně povedl. Rozkazy z Berlína tak mohou českému čtenáři nabídnout jedinečnou příležitost poznat Heydricha trochu jinak než jako zastupujícího říšského protektora.
Obálka románu Rozkazy z Berlína
V knize také píšete velmi zasvěceně o Winstonu Churchillovi nebo Adolfu Hitlerovi. Jak jste se připravoval?
Samozřejmě jsem toho mnoho přečetl, ale také jsem strávil spoustu hodin na YouTube sledováním videí s Hitlerem. Víte, většina knih nebo filmů se zajímá o to, co německý vůdce udělal, ale já se zaměřoval hlavně na to, jaký to asi musel být pocit, ocitnout se v jeho společnosti. To samé platí pro Churchilla. Můj hlavní zájem je přivádět historii k životu právě tímto způsobem.
Kde jste v sobě objevil takovou lásku k dějinám?
Já je zbožňoval už jako malý kluk. Pamatuji si všechny knihy, které jsem četl jako student o Napoleonovi a dalších osobnostech. I na Oxfordu jsem o ně měl ještě velký zájem. Pak jsem se ale stal advokátem a soustředil jsem se hlavně na své případy. Historie šla stranou. Dá se tedy říct, že jsem v sobě ten zájem pouze znovu probudil.
Co byl zlomový bod, kdy jste si řekl, že začnete s historickými romány?
Po vydání knihy Final Witness mi bylo řečeno, že píšu moc staromódně. Tak jsem přemýšlel, jak toho využít, až jsem přišel s historickými romány.
Už jste psal o první i druhé světové válce. Co bude dál?
Nyní už nějakou dobu pracuji na knize o španělské občanské válce z konce třicátých let. Byla to velmi vypjatá doba. Myslím, že to bude stát za to.
