iDNES.cz

RECENZE: Hodiny, kdy dopadla sekera na naděje pražského jara. To je nový Mawer

  14:58aktualizováno  14:58
Eleanor a James, dva oxfordští studenti, se rozhodnou, že budou o prázdninách cestovat autostopem po Evropě. Láká je jih, Itálie nebo Řecko. Jenže zvědavá Ellie, která v květnu házela dlažebními kostkami v Paříži při tamních revoltách, by se ráda podívala do Československa, protože právě tam se nyní, v létě 1968, dějí věci. A tak si kdesi v Německu hodí mincí a Simon Mawer v románu Pražské jaro nechává osud rozhodnout.

Spisovatel Simon Mawer před vilou Tugendhat | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Jeden z předních britských autorů současnosti se do Československa vydal už podruhé. Po vysoce oceňovaném Skleněném pokoji dokazuje i jeho nový titul, že spisovatel má empatii a pochopení pro naše novodobé dějiny, především pro jejich tragické aspekty. Očima tří Britů, oněch dvou mláďat a tajemníka britské ambasády Sama Warehama, mapuje naděje a touhy převratného období.

V rytmu hudby

Sam tuší, že to nemůže skončit dobře. Má totiž dobré informace nejen o spoustě sovětských vojáků, kteří v zemi stále zůstávají po jarních manévrech, ale i o dalších stovkách tisíc, které s těžkou technikou číhají na československých hranicích. A tak si při vzpomínce na jednu drobnou oxfordskou studentskou rebelii říká: „Až tahle sekera dopadne, čeští studenti – na rozdíl od svých britských vrstevníků – nebudou mít možnost běžet se schovat k mamince a tatínkovi.“ 

Pražské jaro je plné hudby: drsnosti amerických rockerů, hlubších tónů německé violoncellistky Birgit i teskných houslí útlé Rusky s krásným jménem Naděžda, které jejich cesty rovněž zavedou do Prahy. A ­z­ oblaků muziky se noří lehce špionážní prvky, milostné pletky i barvité osudy. Například studentky a­ příležitostné novinářky Lenky, Samovy čerstvé české lásky, jejíž otec byl v padesátých letech popraven. Partajního funkcionáře Rovnáka, skladatele Zdeňka, ruského dirigenta Jegorkina, který chce po Samovi, aby jej a Naděždu dostal na Západ. Suverénní romanopisec splétá jednotlivé linie do věnce, aby jej nakonec vhodil pod pásy tanků.

Pražské jaro

Simon Mawer

přeložil Lukáš Novák

Kniha Zlín, 2018, 368 stran

Hodnocení­: 90 %

Ano, sekera dopadla. Mawerovo líčení příšerných hodin 21. srpna 1968 je mistrovské. Reportážní, chladné, přitom s hlubokým porozuměním pro zoufalství, beznaděj, bezmoc, vzdor a vztek na české straně a víceméně i pro ty sovětské vojáky, kteří na dotazy, co tady dělají, jen blekotají cosi o kontrarevoluci a pomoci.

První mrtví, zkrvavená československá vlajka, boje před rozhlasem, rozstřílená fasáda Národního muzea – známe to buď z vlastních prožitků, nebo z fotografií a Mawer ty půlstoletí staré události vyvolává z paměti. Poděkujme mu, jak strhujícím způsobem to činí.

Když se v závěru románu Rovnák zeptá Sama, co vlastně před budovou rádia dělala Lenka, diplomat mu odpoví otázkou: „A co tam dělali Rusové?“

Co by dělali – stříleli a lhali.

Dá se snad na to zapomenout?

zpět na článek