Autor Skleněného pokoje: Nic nezabíjí múzy víc než kočárek pod schody

  17:33aktualizováno  17:33
Jedním z nejočekávanějších titulů Velkého knižního čtvrtku je i román Dívka, která spadla z nebe. Autorem je Simon Mawer, který je u nás známý především díky Skleněnému pokoji popisujícímu stavbu a osudy vily Tugendhat. "Můj poslední román se od Skleněného pokoje zásadně liší, čekejte víc akce," vzkazuje čtenářům.

Spisovatel Simon Mawer před brněnskou vilou Tugendhat | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Ti ho ani po letech, kdy k nám pravidelně jezdí, nepřestávají fascinovat: nikde jinde na světě se na něj totiž při autogramiádách nestojí tak dlouhé fronty jako v Česku. Kromě "naší" vily Tugendhat totiž napsal třeba i Mendelova trpaslíka, tedy román o začátcích genetiky v brněnském opatství.

Jste původně biolog. Jak se stane z biologa spisovatel?
První kniha mi vyšla, když mi bylo devětatřicet, pracoval jsem jako učitel biologie, ostatně ještě před pár lety jsem byl stále na částečný úvazek ve školství. Ale správně by vaše otázka měla znít: jak je možné, že člověk, který je spisovatelem, tak dlouho pracuje jako učitel biologie?

A jak tedy?
V jedenácti letech jsem si řekl, že chci psát romány. Problém byl to skutečně udělat. Máte spoustu věcí, které musíte, třeba uživit děti. Nic nezabíjí umělecké cítění spisovatele víc než kočárek zaparkovaný pod schody. Až ve třiceti jsem se pustil do psaní historického románu. To sice nikam nevedlo, ale něco jsem se tím naučil.

Skutečný úspěch přišel s vaším třetím románem Mendelův trpaslík.
Když jsem poprvé narazil na Mendelův příběh, bylo mi jasné, že to má románový potenciál. Pocházel z velmi jednoduchých a chudých sedláckých poměrů, přiklonil se k církvi jednoduše proto, že potřeboval peníze. Genetika ho fascinovala. A mě, tehdy ještě biologa, vlastně také. Pravděpodobně tehdy jsem poprvé slyšel o Brně. Buďto to bylo v souvislosti s Mendelem nebo se Zbrojovkou Brno. Ne s fotbalovým klubem, ale kvůli zbraním z druhé světové války, protože mám rád historii. Přijel jsem do Brna jako turista, jeli jsme z Itálie autem, z jihu, první, co jsem uviděl, bylo opatství. Bylo to pro mě velmi dojemné. Tady žil Mendel, říkal jsem si. Tehdy, na začátku devadesátých let, tam bylo maličkaté muzeum, ne moc dobré, Česká republika se teprve vzpamatovávala z komunistické éry a Brno vypadalo úplně jinak.

Spisovatel Simon Mawer před brněnskou vilou Tugendhat

Spisovatel Simon Mawer před brněnskou vilou Tugendhat

Často se sem vracíte. Jak vidíte Brno z odstupu, ale přitom ne poprvé?
Je nádherné!

Brňané by určitě ocenili i nějakou konstruktivní kritiku.
Aha, já jsem myslel, že kritizovat můžeme Prahu, když jsme se potkali v Brně. Ne, vážně. Existuje rivalita mezi Prahou a Brnem. Ale v Praze o ní nic nevědí. Brno bylo "tím druhým" městem už dřív, žilo ve stínu Vídně. Ale má to velké výhody. Do Prahy jezdí davy turistů s levnými leteckými společnostmi na pivní víkendy. V Brně jsou zase tisíce zahraničních studentů. Co je lepší? Když přijedete do Brna, vidíte město, jak skutečně vypadá, ne jen lákadla pro turisty. Fascinují mě funkcionalistické stavby, Fuksova architektura. Moderní architektura z konce dvacátých let, to jsou klenoty zasazené mezi historické budovy. To v Británii ani v Itálii nemáme, končíme art dekem.

Dokážeme si těch klenotů vážit?
Moc ne. Většina lidí, nejenom v Brně, ale všude v Evropě, vám řekne, že miluje skutečnou zdobnou historickou architekturu. Já ji nezavrhuji, ale oceňuji kontrast mezi ní a modernou.

Jak pracujete s historickými fakty? Vycházíte z nich, ale už v případě Skleněného pokoje jste musel často odpovídat na to, kde je hranice mezi historickým faktem a literární licencí.
Jde mi víc o zachycení atmosféry než o fakta. Podívejte se na zamračené nebe nad sebou. V roce 1941 bylo pravděpodobně stejně šedivé. Jen se tu mluvilo německy. To musíte jako fakt respektovat. Ale síla spočívá v tom, jak popíšete to nebe. Nebo: v Dívce, která spadla z nebe, se hlavní hrdinka ocitne na kopci v Paříži, na Belleville, město vidí před sebou. Park s velkou terasou a výhledem na město se svažuje dolů, já jsem Marian nechal, aby běžela tím parkem. A pak jsem zjistil, že ho postavili v osmdesátých letech. Román se odehrává za druhé světové války. Musel jsem to změnit. I když ta atmosféra před tím byla dokonalá. Je to práce navíc. Ale předem nedělám výzkum, představím si, jak chci, aby se to celé stalo, a pak si ověřím, že to bylo možné.

Simon Mawer: Dívka, která spadla z nebe

Ale co v případě, kdy jste napsal Skleněný pokoj a potomci rodiny Tugendhatových se ozvali, že jim vadí, jak je jejich rodina vykreslená?
Problém je v tom, že v původním vydání knihy Skleněný pokoj není Brno nikde jmenované. Přiznal jsem, že román je inspirovaný skutečným domem. Ale v prvním překladu do češtiny se stalo to, že místo slova město, které používám já, bylo všude slovo Brno. Druhé vydání už je správně. Ale právě tímhle byla ta tenká hranice mezi fikcí a historickým záznamem porušená. Ale je pravda, že potomci Tugendhatů mě osobně nikdy nekontaktovali. Jen jsem se doslechl, že jim vyznění románu vadilo. Je to však román, ne záznam historických faktů.

Kdy jste poprvé viděl vilu Tugendhat?
Když jsem pracoval na Mendelově trpaslíkovi a navštívil jsem Brno kvůli opatství, vypravil jsem se se svojí ženou do vily. Předpokládali jsem, že se tam dostaneme. Ale brána byla zavřená, pod střechou se krčilo pár lidí a čekali. Dobývali jsme se dovnitř, už jsme to vzdávali, když se jeden z těch lidí ozval anglicky, že máme chvíli počkat. Měli domluvenou soukromou návštěvu, do vily se tehdy normálně nesmělo, což nás naprosto nenapadlo. Uvnitř byl nějaký památkář nebo kustod, který měl evidentně jediný životní úkol, chránit Tugendhat proti vpádu jakýchkoli lidí. Jenomže ten muž, co se anglicky ozval, na něj spustil velmi razantně německy a bylo jasné, kdo je tady pánem: byl to britský sochař Tonny Cragg, velmi významný autor, který tou dobou poblíž otvíral výstavu. Bylo to vlastně šílené řízení osudu. Pak jsem scházel dolů do zasedací místnosti a bylo to fascinující.

V tu chvíli jste začal v hlavě sepisovat první stránky románu?
Ne. To až o deset let později, když jsem se do vily vrátil.

Dokázal byste ve vile Tugendhat žít?
Každý říká, že je nádherná, ale není k žití. Já si to absolutně umím představit, ale jsem v tomhle podivný, miluji věci, které obvykle ostatní nesnáší.

Co můžete prozradit o Dívce, která spadla z nebe, která vychází ve čtvrtek?
Je úplně odlišná od Skleněného pokoje, na to by se měli čtenáři připravit. Je to jednoduchý příběh, který se zrychluje až k napínavému konci. Té ženě je devatenáct let a najme si ji organizace SOE, známá i v Česku, vykonávající tajné operace během druhé světové války. Lidé, kteří ji vedli, vybrali a vycvičili i atentátníky na Heidricha. Můj otec pro SOE létal nad Jugoslávií a Itálií, pilotoval letadla, která vyhazovala parašutisty. A moje máma byla zase za války ve styku s francouzskou špionkou najatou právě touhle organizací a pomáhala jí.

Spisovatel Simon Mawer před brněnskou vilou Tugendhat

Simon Mawer je též autorem knih Skleněný pokoj a Mendelův trpaslík

Je to její příběh?
To ne. Ale fascinovalo mě, jak devatenáctileté dívky dokázaly zvládnout náročný trénink, výcvik agentky se zbraněmi a se vším, co k tomu patří. Včetně zabíjení lidí. A kolem byli samí muži, muži vojáci. O tom jsem chtěl napsat.

Kolik žen v SOE bylo?
Třicet devět. Ve Francii. V Belgii pravděpodobně ještě jedna další. Žádná jiná země tohle nedělala, tedy kromě Ruska samozřejmě.

Proč vlastně ženy najímali?
Pro muže by bylo složité pohybovat se po francouzském území svobodně, ale ženu-tajnou kurýrku nikdo nezastavil, protože ji nikdo nepodezříval. Bylo to velmi strategické. Ale také velmi nebezpečné. Hlavní hrdinka má problém s identitou: v devatenácti během výcviku přestane být Marian, jako parašutistka přijme jméno Alice, její bratr jí říká Veverka.

A kdo je doopravdy?
Počkejte si na pokračování. Ano, píšu druhý díl.

Mohlo by vás zajímat

24. 2. se uskuteční 91. ročník předávání filmových cen v Los Angeles
23. 3. proběhne předávání filmových cen (Praha, Rudolfinum)
17. 3. bude mít premiéru pořad Za oponou na iDNES KINO


Nejčtenější

Boris Rösner mi radil, ať Ulici beru, vzpomíná Martin Hofmann z Mostu!

Martin Hofmann v seriálu Most! (2019)

Zatímco se všude mluví o seriálu Most!, sedáme si spolu v šatně pražského Divadla v Celetné. Před pěti minutami...

KOMENTÁŘ: Záhadná postava. Velice spokojený televizní divák

Ze seriálu Most!

Patří do rodiny nadpřirozených bytostí z novodobých pohádek. Na rozdíl od početné armády reptalů ho nikdy nikdo...

VIDEO: Poslední díl seriálu Most! posune vysílací čas. Kvůli vulgaritě

MOST!

Sedm dílů seriálu Most! se vysílalo hned po deváté večer, ale jeho osmá, závěrečná epizoda posune v pondělí 25. února...

RECENZE: Jaromír Hanzlík si napsal telenovelu Léto s gentlemanem

Trailer k filmu Léto s gentlemanem

Na svatého Valentýna utrpěla kina srážku s telenovelou. Kdyby v titulcích filmu stálo Rosamunde Pilcherová a běžel na...

RECENZE: Kéž by Černé vdovy měly víc rozumu. Anebo ztřeštěnosti

Propagační fotografie k seriálu Černé vdovy

Jitka Čvančarová, Jana Plodková a Lucia Siposová se v seriálu Černé vdovy zbaví manželů, ale nikoli policisty v podání...

Další z rubriky

Který Malý princ, Čapek nebo Dracula? Klasiky trpí nekvalitními reedicemi

Malý princ (ilustrace)

Reedice úspěšných děl a klasik jsou nedílnou součástí knižního trhu. Velký Gatsby, Malý princ nebo Dracula se prodávají...

RECENZE: Když David Bowie slouží jen jako marketingové lákadlo

Spisovatel Jean Michel Guenassia

O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky píše spisovatel Jean-Michel Guenassia.

RECENZE: Vraždí se tradičně i neobvykle, ale napříč Evropou důmyslně

Obal českého vydání knihy Zemřít dvakrát

Nakladatelství Moba zásobuje čtenáře zajímavými a napínavými kriminálními příběhy. Takové jsou i tři následující...

Najdete na iDNES.cz