Jazzový kytarista Rudy Linka je vynikající muzikant, jemuž hudba stříká ze všech pórů a nasává ji snad i ve spánku, světoběžník – žil v Praze, Stockholmu, New Yorku – a také člověk s ukázkově „americky“ entuziastickým pohledem na svět a nezlomnou vírou, že vše nakonec dobře dopadne.
I díky tomu se Linkova knižní autobiografie Na cestě domů... vždycky čte jedním dechem. Je znát, že ji nepsal „spisovatel“, ale člověk, který má leccos odžito, setkal se s množstvím inspirativních lidí, zažil neuvěřitelné náhody a o to vše se chce se čtenáři podělit. Činí tak formou možná lehce chaotickou, nicméně bezprostřední.
Rudy Linka prostě píše tak, jako kdybyste s ním seděli na jeho krásně zrekonstruované chalupě na Šumavě, on vám naléval nějaké dobré pití a do toho chrlil jednu historku za druhou. Jedna je nesmírně zábavná, další vyzní trochu do ztracena, jako kdyby jí chyběla pointa, všechny ale dávají dohromady obraz člověka, který nade vše miluje hudbu a dokáže o ní vyprávět tak poutavě, že i osoba jazzem prakticky nedotčená neodolá a alespoň naťukne alba Rudyho oblíbenců a posléze i jeho vlastní hudbu.
Na cestě domů...vždyckyRudy Linka Universum, 2021, 264 stran |
Toť tedy jedna strana fotograficky bohatě vybavené a krásně zpracované knihy. Druhá je poněkud spornější. Jako kdyby se totiž při snaze zachovat ráz Linkova psaného projevu zapomínalo na to, že jde sice o Čecha, nicméně dlouhá léta žijícího v prostředí mluvícím anglicky a předtím i švédsky.
Na mnoha stránkách zřetelně prosakuje anglický slovosled, viz třeba časté začínání věty slovem „já“ tam, kde to není nutné, neustále se opakující „když jsem potkal…., tak jsem mu sdělil“, a podobné stylistické kostrbatosti, nemluvě o několika vyložených chybách a překlepech. Linkův text místy vyloženě volá po pečlivější redakční práci, která by ho vyčistila a dotáhla do podoby, v níž by se četl ještě lehčeji.
