Jak šly skloubit dva na první pohled rozdílné světy, tedy fyziky a literatury?
Upřímně jsem se je nikdy nesnažil nějak spojovat. Bylo však velmi únavné dělat obojí, protože jsou to práce, které vyžadují vysokou míru soustředěnosti a hodně času. Musel jsem si vybrat. A psaní vyhrálo. Ta prostředí se zase tak nevylučují. Fyzici jsou velmi tvořiví lidé s obrovskou fantazií a spousta z nich má ještě vedlejší aktivity, ve kterých vyniká.
Takže si je nemusíme představovat jen jako hrdinu z Teorie velkého třesku Sheldona Coopera?
Někteří takoví jsou. Existují univerzity a pracoviště, kde fyzici mají sklon k určitým zvláštnostem. Jde o lidi, kteří žijí mimo konvenční schémata. Je zajímavé se mezi nimi pohybovat, dokud si je člověk těch jejich zvláštností vědom. Když to přestane vnímat, je zle. Zčásti proto jsem tu profesi také opustil.
Spousta kritiků v začátcích prorokovala, že se v budoucnu literaturou neuživíte a zůstanete už navždy ve stínu úspěchu Osamělosti prvočísel. Nebál jste se toho sám?
Myslím, že jsem z toho stínu pořád ještě nevystoupil. Ta kniha měla obrovské štěstí. Spíše než aby mi ublížila, pomohla mi v psaní dalších. Všechno má svůj rub a líc a já jsem za to rád.
Většina vašich hrdinů žije bohatým vnitřním životem. Jde o komplexní charaktery. Nesou si v sobě často spoustu bolesti. Jak náročné je takové postavy vymyslet?
Je to asi nejnáročnější, ale i nejnádhernější část mé práce. Někdy trvá i roky někoho takového vytvořit. Nosím si postavu dlouho v sobě a teprve pak ji zasazuji do příběhu.
Když jsme u příběhu – netajíte se tím, že vaše romány jsou z velké části autobiografické. Myslíte děj, nebo jednotlivé postavy?
To je dobře, že se ptáte. Lidé to často nerozlišují. V mých knihách jsou to většinou postavy, atmosféra a místa, co je autentické. Skoro nikdy nejde o příběh. S výjimkou knihy Čerň a stříbro, kde jsou části, které přesně odpovídají skutečnosti. Ale zbytek toho, co postavy zažívají, to je čistě invence.
Vaše okolí se v těch postavách určitě poznává. Jak lidé reagují?
Reakce jsou většinou příšerné. Nikdo není spokojený s tím, jak je v knize ztvárněn. Ať už jde o kladnou, nebo zápornou postavu. Často tu podobnost po přečtení knihy ignorují a dělají, že si toho nevšimli.
Je něco, co byste ze životů svých bližních v knize nikdy nezmínil?
Nikdy bych nenapsal něco, co by mělo dopad na reálný život osoby, kterou jsem se inspiroval. To je hranice, která by se neměla překračovat. Jednou se mi to stalo a už bych to nikdy neudělal.
