Knížka Kamarádové s podtitulem Róza nechce do školky a Hugo nechce spát vyšla pod značkou rodinné firmy Ababu, která vyrábí hračky. Jak tato spolupráce vznikla?
Majitelka Ababu Jitka Charvátová, která firmu provozuje s manželem, čte moje knihy a líbí se jí. Právě kvůli tomu mě oslovila, jestli bych nenapsala něco pro takhle malé čtenáře. Vlastně ještě nečtenáře, protože jim knihu předčítají rodiče. To od ní bylo docela odvážné, protože jsem ještě nikdy nic takového nepsala.
Za naší generace se moc neřešilo, jak se dítě cítí a co prožívá, řešily se hlavně vnější výsledky jako známky ve škole.
Jak jste koordinovala vznik knihy s ilustrátorem?
Vůbec nijak. Nejprve vznikla moje část. Že ilustrace vytvoří Patrik Antczak, bylo jasné od začátku, protože už s Ababu spolupracuje déle. On pak pracoval už s mými hotovými texty. Na začátku jsem dostala hrubou charakteristiku jednotlivých postav danou právě podle hraček Ababu, kterým jsem vtiskla osobnost. Je to sedm zvířátek, které ale Patrik pro účely knihy trochu překreslil, aby vypadaly méně jako hračky a více jako děti. Než jsem totiž dostala nápad na kamarády ze školky, tak jsem nevěděla, že to budou děti. V jistou fázi bylo ve hře, že to budou skutečně zvířátka.
Podle blogu majitelky Jitky se vám ale do projektu původně nechtělo?
Vůbec se mi do toho nechtělo. Ještě nikdy jsem pro tuto cílovou skupinu nepsala. Bylo to pro mě strašně těžké, vůbec jsem si to nedokázala představit. Ono to ani tolik není o tom textu, ale jak to udělat, aby kniha děti i rodiče, které jim čtou, zaujala.
 |
Koukla jsem se na dětské knížky, které vycházejí pro ty nejmenší, a zjistila, že jsou dost o ničem, že tam moc příběhy ani nejsou. A když jsou, tak jsou takové „pitomoučké“. Tím nechci říct, že by moje nebyly. Ani jsem ale dlouho neměla žádný nápad. Když jsem poté vymyslela kamarády ze školky, tak už to šlo docela snadno. Dala jsem jim vlastnosti dětí, které znám.
Jak jste k tomu nápadu nakonec dostala?
Šla jsem za Jitkou s tím, že to moc nevidím a že chci psát hlavně svou knihu. Ona řekla, že to nevadí, že klidně počkají, až ji dopíšu, a ať se nad tím ještě zamyslím. To jsem odkývala a když už jsem to slíbila, tak jsem se nad tím opravdu ještě zamyslela a najednou nápad přišel. Kdyby mě to ale v tu chvíli nenapadlo, tak jsem od toho nejspíš šla pryč.
Rodina se bála, že se v postavách pozná, říká Javůrek o nové humoristické knize |
Vy už jste se dříve literatuře pro děti věnovala, ale ne pro takto malé zhruba od tří let. Je v tom velký rozdíl?
Docela ano, ale pak jsem se naladila na vlnu, že to jsou školkové děti a šlo to jednoduše. Ale myslím, že je to spíš tak pro čtyř a více leté děti. Znám tříleté děti a nejsem si jistá, že by mému textu rozuměly. Pětileté děti, které už běžně chodí do školky, snad ano. Ve svých textech jsem už dříve zkoušela psát za různé věkové skupiny a myslím, že to umím. Takto pro maličké děti to bylo poprvé, ale pak jsem s tím neměla žádný větší problém.
Petra Soukupová (43)
|
Lidé vás často chválí za to, že dokážete vystihnout dětskou duši. Čím si to vysvětlujete?
Asi to umím – vcítit se do různých postav. Takže i do předškoláků. Něco si vzpomínám, něco si představuju. Také si ještě pamatuju, co jsme řešili, když moje dcera chodila do školky. Dokážu si představit, jak se děti v různých situacích cítí.
Kniha je oboustranná, takže obsahuje dva příběhy. O čem jsou a co by si z nich děti měly odnést?
Téma je obsažené v názvu. První příběh je o holčičce, která se bojí jít první den do školky a druhý pojednává o klukovi, který tam nechce zůstávat po obědě. Odnést si z toho můžou, že i ve školce může být legrace. Ve svých textech často akcentuju přátelství. Takto malým dětem se také snažím ukázat, že ve věcech, kterých se bojí, může být i spoustu dobrého.
Jak jste pracovala s jazykem?
Vlastně jsem ho moc neměnila. V textech hodně používám formulace jako „řeknu já“ a „řekne on“ před přímou řečí tak, že se často opakuje sloveso „říct“. Dělám to tak ve všech knihách. Chtěli mi to opravit, ale já jsem chtěla, aby to tak zůstalo, protože si myslím, že lidé, a zvlášť děti, takhle mluví. Takže je to běžný dětský jazyk v mém stylu.
Už máte od čtenářů nějaké ohlasy?
Zatím jen od své dvanáctileté dcery, které se kniha překvapivě hrozně líbila. Postupně ještě vyjdou další tři, celkově tedy budou čtyři díly, což znamená osm příběhů. Texty už jsou hotové, sedm příběhů pojednává každý o jednom ze sedmi kamarádů ve školce a poslední příběh bude společný.
Nová kniha Kamarádové spisovatelky Petry Soukupové, která vznikla ve spolupráci s firmou Ababu prodávající hračky.
Vám ale vzápětí vychází další kniha – Katka už nebude divná. Jaká témata v ní otevíráte?
Příběh je o čtrnáctileté až patnáctileté Katce, která je jednou z hrdinek mých předešlých knih Klub divných dětí a Divné děti a smutná kočka. Nyní jsem jí věnovala samostatnou knihu. Není to ale přímé pokračování, je to jen její příběh o hledání svého místa mezi kamarády v novém kolektivu po přechodu ze základky na gymnázium. Zároveň jsem chtěla otevřít těžké téma poruch příjmu potravin, takže částečně řeší mentální anorexii. Není to klasický young adult román, protože tam vůbec není láska ani romantické vztahy.
Je podle vás důležité, aby takové příběhy četly zrovna dospívající děti?
Myslím si, že jsou tyto poruchy pořád dost rozšířené a nevím, jestli o anorexii existuje mnoho příběhových knih pro mladé. Proto jsem ji taky napsala. Chtěla jsem ztvárnit jedno z Katčiných velkých témat, a to problém s jídlem, který předtím naťukla. Myslím si, že by si o tom mladí lidé měli přečíst. Doufám, že by jim kniha mohla pomoci nemoc pochopit, že by se mohli nad tématem zamyslet jinak než dosud.
Možná to je důležité i pro rodiče, kteří by tak mohli nahlédnout do hlav svých dětí, které si třeba něčím takovým prochází?
To by bylo skvělé. Dětské knihy jsou často také pro rodiče, které mají děti v tom daném věku. Ne vždy je samozřejmě čtou, ale mám spoustu hezkých ohlasů právě od rodičů, kteří četli mé knihy určené „pro děti“.
Píšu o krutých událostech, aby se už neopakovaly, říká spisovatelka Prášková |
Máte pocit, že se vztahy s novými generacemi mění?
Myslím si a doufám v to, že se zlepšují a že jsou děti s rodiči ochotné více komunikovat než za mých časů. Za naší generace se moc neřešilo, jak se dítě cítí a co prožívá, řešily se hlavně vnější výsledky jako známky ve škole. V mých knihách se tomu věnuji, časté téma je právě neporozumění mezi rodiči a dětmi. Například s Katkou to její maminka jistě nemá jednoduché, ale stejně tak to Katka nemá jednoduché s ní, situace ne vždy dobře zvládá.
Proč jste si pro samostatnou knihu vybrala právě postavu Katky? Byla vám nejbližší?
Katku jsem si v předešlých knihách oblíbila, mám ji opravdu ráda. Dlouho jsem přemýšlela, že bych jí udělala vlastní příběh. Vždy byla speciální tím, že byla z kamarádů nejstarší. V první knize jí bylo dvanáct, takže jsem ji brala jako dospělejší postavu, která byla dál než ostatní děti. Ty v mé hlavě ještě nedospěly, takže zatím nevím, co s nimi bude.
Katka je navíc přímo předurčena k tématu mentální anorexie, o kterém jsem chtěl napsat. V minulých knihách se hodně zabývá tím, jak vypadá, jak ji vidí ostatní a že si připadá tlustá. Anorexie je ale jen peripetie hledání její cesty na světě, kniha není jen o anorexii.
Vytvoříte pak samostatný příběh i ostatním dětem – tedy až dospějí?
To mě zatím nenapadlo, navíc vždy střídám dětskou a dospělou knihu, takže teď stejně budu psát příběh pro dospělé.
Nová kniha spisovatelky Petry Soukupové Katka už nebude divná
A ten už máte nějak rozpracovaný?
V hlavě jo, ale zatím bych o něm nechtěla mluvit. Námět se může ještě změnit, i když to nepovažuju za pravděpodobné. Zatím jsem ale ani nezačala. Teď vychází Katka a na podzim si dávám pauzu, než začnu opět psát. Nyní se věnuji víc svojí práci pro televizi, kde dělám dramaturga.
Pozorujete, že se nějak mění chuť mladých lidí číst?
Nemám na to tvrdá data, ale čtenářstva ubývá. Podle mě hodně rodičů své děti k četbě vede, ale ony to kolem puberty často opouštějí. Například moje dcera dříve opravdu hodně četla, ale teď sama říká, že už ji to nebaví. Já se jí vlastně nedivím, protože podnětů je na internetu tolik, že zabavit se je daleko jednodušší. Kniha od člověka pořád vyžaduje pozornost a soustředění a to je dnes pro mladé těžké. Takže můžeme jen doufat, že ještě někdo číst bude.
