Františka Jirousová je doktorandka filozofie a loňská laureátka Ceny Jiřího Ortena. Letos v létě spolu se svou mladší sestrou Martou Veselou Jirousovou a nevlastním bratrem Danielem Degtěvem založili občanské sdružení Magorův statek.
To si dalo za cíl zachránit otcův zchátralý statek a zachovat v něm jeho odkaz.
"Chceme uvést statek aspoň do takového stavu, v jakém ho naši rodiče koupili v roce 1986. Chceme, aby tam mohl vzniknout tátův památník, takové studijní místo, kam by lidi – badatelé, studenti nebo jeho příznivci – mohli jezdit, pobýt i nějakou dobu a načerpat informace," vysvětlila.
"Chtěla bych tam pak postupně přestěhovat i všechny věci z jeho pražského bytu, jeho nábytek a knihovnu a hlavně kopii jeho pozůstalosti, rukopisy a celé dílo," nastiňuje záměry sdružení jeho předsedkyně Františka, na níž její otec statek před několika lety přepsal a zabránil tak tomu, aby o něj rodina přišla kvůli hrozícím exekucím z Jirousových dluhů.
Sdružení, které se formuje na Facebooku, má nyní kolem stovky členů, většinou známých a kamarádů Magora a členů jeho rodiny. Podporu mu vyjádřila také řada osobností, kupříkladu také Jirousův přítel, ministr zahraničí a prezidentský kandidát, kníže Karel Schwarzenberg.
Statek, kde Jirous žil s hudebnicí Dášou Vokatou, která byla jeho poslední partnerkou, byl mnohokrát vykraden.
"Táta nikdy nezamykal, čehož bohužel někteří lidé zneužívali. Vykradli ho asi desetkrát. Zmizel starožitný nábytek a všechno, co mělo nějakou cenu," vyprávěla Františka.
Naposledy se tam kradlo dokonce i v den tátova pohřbu.
"Přijeli nějací lidé a odnesli si věci, co tu ještě zbyly, asi na památku, mezi nimi i tátův psací stroj. Naštěstí nikdo nikdy neukradl paradoxně to nejcennější, tátovu pozůstalost – jeho rukopisy i nevydané básně, které psal často na účtenky z hospody. Přitom tu ležely v krabicích u dveří celé roky," poznamenala Jirousova dcera.
V místnosti vykopal jámu, hledal poklad
Ta se spolu s partou kamarádů a dobrovolníků pustila do obnovy statku v průběhu léta. Na účtu sdružení se od poloviny července sešlo na 70 tisíc.
"Snažíme se dávat barák do kupy hlavně svépomocí. Až teprve po tátově smrti se s tím totiž mohlo začít něco dělat. On to totiž odmítal, třeba i kácení náletových dřevin. To ho dohánělo k nepříčetnosti. K tomu sbíral staré železné věci, přístroje, kameny, ptačí hnízda a různě tím statek zdobil," vypráví nejstarší Jirousova dcera.
"Měl sice spoustu plánů, co by se mělo na statku udělat, ale v podstatě nic nedotáhl do konce. Nebyl zkrátka na tyhle materiální věci. Nejdřív začal vždycky živelně bořit, ale ke stavění už se pak nedostal. Vím, že ho i hodně trápilo, v jak špatném stavu mi to předal," říká Františka.
Výmluvným důkazem jejích slov je vyhloubená jáma uprostřed hlavní místnosti statku, kterou kdysi Jirous vykopal, když prý hledal pod podlahou poklad. "Ta tady ale zůstane," upozorňuje Františka.
Štíhlá studentka spolu s dalšími brigádníky ve volných chvílích vyměňuje džíny za montérky a do rukou bere kolečko a krumpáč.
"Udělalo se už dost práce, ale stále nás toho moc čeká. Pořád je to spíš zbor. Teď třeba se začalo s opravou části střechy na stavení, což zařídil tátův kamarád Skalák," zmínila.
Ten také posledních několik let pořádá na svém mlýně v Meziříčku festival Magorovo Vydří, který se tam přesunul po roce 2005 právě z Magorova statku.
Festival obnovit nechtějí
"Z tátova festivalu, který s pomocí přátel organizoval, se postupem času stala megalomanská akce. V těch posledních letech už nešla ukočírovat a muselo zasáhnout město. Na statek přijelo třeba pět tisíc lidí a dělali tam strašný bordel. Spousta z nich ničila, na co přišla, například káleli do otcova piána a podobně. I proto tam už festival obnovit nechci," říká Jirousova nejstarší dcera.
"Navíc už pro to není ani zázemí. Stodola, kde se hrálo, totiž někdy před šesti lety spadla. Menším komorním akcím, jako jsou výstavy, se ale do budoucna na statku nebráníme," tvrdí Františka, která se na pořádání otcova festivalu několik let také podílela.
Jak sama říká, i právě díky němu si někdy v 17 letech našla v komplikovaném vztahu ke svému otci cestu.
Chodili jsme na houby, na což byl znalec
"Ze svého dětství, které on strávil po kriminálech a my se sestrou a mámou v domečku ve Staré Říši, si pamatuju hlavně jeho dopisy z vězení – básničky a pohádky, které nám máma četla. Byl pro nás takovou mytickou postavou – hrdinou. Když pak jednou přijel a dával nám čokolády, nevěděla jsem, co mám říkat, bála jsem se ho. Později se nám ale věnoval, četl nám pohádky, chodili jsme na houby, na což byl znalec, a taky nás učil latinsky," vzpomněla Františka.
"Někdy v pubertě jsem začala sama zkoušet psát a taky jsem přečetla hodně tátových básní a našla jsem se v tom. Oslovilo mě to a začala jsem na něj být hrdá. Vzpomínám si, že když jsem v těch svých 17 přijela poprvé na statek, kde jsme byli jako rodina předtím poprvé a naposledy v mých šesti letech, když ho rodiče koupili, tak táta vylezl na pódium a přede všemi mě přivítal s tím, že je rád, že tam jsem," vzpomíná Františka, která posledních osm let s otcem žila v pronajatém bytě v Praze.
V noci hořely hrnce
"Byla to pro mě škola života. Táta byl asi výjimečný hlavně v tom, že kamkoliv přišel, tam se něco zajímavého dělo. Byl to velký organizátor. Taky pořád vyprávěl nějaké historky, byla s ním legrace. Taky se nikdy ničeho nebál a díky tomu možná přežil i těch osm let v kriminále, i když byl i mezi vrahy a násilníky," vzpomíná Františka, která s Jirousem absolvovala řadu debat a hospodských tažení.
"Měl rád některé takzvaně ženské práce. Miloval třeba umývání nádobí a taky ho rád špinil. Na statku je stále venku na dvoře jeho mycí stůl. Pak taky vařil, dělal dobré polívky. Jídlo pak i rozdával po lidech. Dělal to ale divoce, takže často v noci hořely hrnce. Taky si pořád půjčoval peníze, a když pak dostal nějaký větší obnos, třeba honorář za knížku, tak je vracel," popisuje zážitky s Magorem jeho dcera.
Ta na otce přes všechna extempore, která s ním rodina zažila, vzpomíná v dobrém.
"Mrzelo nás spíš to, že někteří lidé v době pohřbu úplně ignorovali, že má taky rodinu, jako by ani žádnou neměl. Dokonce ani na fotkách z pohřbu, kde jsme byli, nebyla uvedena naše jména. Zaměřuje se na to až ten poslední dokument o otci (nový dokument 04826 Jirous Moniky Le Fay, který měl předpremiéru na letošním festivalu dokumentů v Jihlavě – pozn. red.). Přitom vím, že jsme pro něj jako rodina hodně znamenali a měli jsme dobré vztahy, byli jsme si blízcí. Tím, jak jsme spolu trávili hodně času, jsme si myslím stihli říct všechno," dodala Jirousova dcera.
