RECENZE: Jako Anna Franková. V šedých tónech je kronika krutosti gulagů

„Jen co se Spojenci dozvědí, co se v lágru děje, přijdou nás zachránit,“ doufali celou válku hrdinové knihy V šedých tónech. A pak až do Stalinovy smrti.

Velká část děje knihy V šedých tónech se odehrává v sovětském gulagu. | foto: memorial.ru

Svým způsobem se to dá brát jako protiklad Padesáti odstínů šedi. Erotický bestseller E. L. Jamesové se v originále jmenuje Fifty Shades of Grey, kniha  Ruty Sepetysové Between Shades of Grey. Tady však podobnost končí. Román V šedých tónech je totiž skvělá kronika (ne)skutečné krutosti sepsaná z pohledu patnáctileté dívky Liny. I ona se zamiluje, jenže jí do oka nepadne zazobaný sadistický podnikatel, ale klučina, s nímž a s dalšími stovkami lidí sdílí nejprve dobytčák a později i pracovní lágr v bývalém Sovětském svazu.

Nedávným dějinám Litvy, Lotyšska a Estonska se v posledních letech konečně dostává pozornosti. Těžko říci, kdo byl pro jejich občany za druhé světové války krutějším nepřítelem, zda Hitler, nebo Stalin. Přestože román V šedých tónech vydává nakladatelství CooBoo, které dělá takzvaný young adult žánr, měli by si knihu od svých dcer půjčit i rodiče. Nejenže zacelí mezery ve vzdělání, kterého se v téhle oblasti naší generaci za totality nedostalo, jde i o uchvacující osud, deník srovnatelný s tím od Anny Frankové.

Ze dna oceánu dosáhnout na nebe

Obal českého vydání knihy V šedých tónech

„Snažili jsme se ze dna oceánu dosáhnout na nebe,“ říká hlavní hrdinka ve chvíli, kdy se pokouší tajně pod kabátem donést nalezenou zdechlinu dravého ptáka do tábora na Sibiři, aby mohla nakrmit svou umírající matku. Ostatní vězni jí s tím pomohou, aniž požadují cokoli na oplátku.

Litevce Lině je patnáct, jejímu bratrovi deset, otec pracuje na univerzitě, i matka je intelektuálka, rodina žije v dostatku, stýká se s mnoha přáteli, začátkem čtyřicátých let se v jejich domě diskutuje o válce. Šeptem. Ostatně jak jinak mohou mluvit lidé, kteří netuší, zda a jak utéct do Německa, když nenávidí fašisty stejně jako komunisty. Lina má na sobě noční košili, když do domu vtrhne policie a zatkne matku i ji s bratrem. Odvezou je nejprve do kolchozu kdesi v jižním cípu Sibiře.

Úvodní scény z cesty vlakem patří k těm nejdrsnějším. Sepetysová sama (na rozdíl od svých příbuzných) vyhnanství nezažila, ale zpovídala desítky pamětníků a většina líčení v knize je založená na jejich vzpomínkách. Opravdu se tehdy jeden z transportů zastavil, aby několik hodin počkal, až jedna z žen, na něž byl vydaný zatykač, porodí v místní nemocnici a bude možné ji i s dítětem nahnat do dobytčáku. Novorozeně i vyčerpaná matka jsou pro stalinský systém jen položkami na seznamu, nikoli živými bytostmi. A položky je třeba si odškrtnout.

Koncentrák na zasněžené pláni

Přestože pobyt v kolchozu znamená pro Linu a její rodinu naprostou ztrátu soukromí a téměř neustálý hlad, po dalším transportu za polární kruh na něj vzpomíná jako na oázu naděje a blahobytu. Zajatci v sovětských koncentrácích tehdy na zasněžených pláních čekali na záchranu několik měsíců, většina z nich zemřela, než přišla pomoc. Nikoli však v podobě západních mocností, které by se rozhodly učinit přítrž Stalinovým zvěrstvům.

Objevil se doktor Solomonovič Samodurov. Zatímco jména ostatních postav románu jsou smyšlená, přestože vycházejí ze skutečných svědectví, Samodurov z vojenské inspekce skutečně existoval. Zachránil tehdy stovky lidí. Nemohl je ze Sibiře nechat odvézt domů, ale zasadil se o okamžité podání léků a vitaminů nemocným, kteří by jinak zemřeli, a v kruté zimě roku 1943 vymohl pro zajatce lidštější podmínky. Přesto Lina a Jonas zůstali v pracovním táboře ještě mnoho let. Lidé jako oni se dostali zpátky domů až po Stalinově smrti. Pokud tedy vůbec vyvázli.

V šedých tónech

autor: Ruta Sepetysová

nakladatel: CooBoo

překlad: Petr Eliáš

288 stran, 299 korun

Hodnocení: 80 %

Co odlišuje příběh Liny a její rodiny od ostatních válečných svědectví? Předně laskavost a vstřícnost, s jakou se ke svému okolí chová Linina matka, byť se ocitne v těch nejpříšernějších životních podmínkách.

Neztrácí vlídnost a důstojnost, s hlavou vzpřímenou drží při životě desítky lidí. To tvoří jádro poselství, jež Sepetysová shrnuje v doslovu: „Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou. V roce 1991, po padesáti letech nemilosrdné okupace, tři pobaltské republiky znovu získaly samostatnost, mírově a se ctí. Daly přednost naději před nenávistí a ukázaly světu, že i v té nejtemnější noci svítí nějaké světélko. Tyhle tři státečky nás naučily, že láska je ta nejmocnější armáda. Ať už je to láska k příteli, ke své zemi, k Bohu, nebo třeba k nepříteli.“

Zajímavá je i autorčina forma psaní, čas od času prokládá Lininy vzpomínky na lágr asociacemi (jsou psané kurzívou) s předchozím mírovým životem, v němž chtěla být malířkou. Svůj talent nenechá zahálet ani ve válce, ostatně ony šedé tóny z názvu odkazují mimo jiné i k jednomu jejímu malířskému pokusu, kdy získala šedou barvu na kreslení rozpuštěním sněhu s kouskem ohořelého uhlíku.