"No to jsi teda pěknej blbec," odsekne mu veterán.
"Je to asi to nejupřímnější zhodnocení naší tehdejší 'práce', které jsem slyšel," končí svou vzpomínku ve sborníku Invaze 1968 - Ruský pohled Boris Šmejlov, jeden z bývalých výsadkářů.
To je jedna z mála úsměvných historek v knize rozhovorů, vzpomínek i esejů, kterou editorsky připravil Josef Pazderka a vydal Torst ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Jinak z této precizně připravené publikace padá na čtenáře deprese i po třiačtyřiceti letech, které od srpna 1968 uplynuly. Například z obecně méně známých faktů. Třeba že sovětský šéf Leonid Brežněv měl plán invaze na stole už 12. dubna 1968. Že od roku 1966 usiloval o umístění sovětských vojsk v Československu, což tehdejší prezident Antonín Novotný odmítal, souhlasil "pouze" s rozmístěním raket.
Pověsit je za nohy
Depresi vyvolává mimo jiné i to, jak málo víme o tehdejších postojích sovětských občanů. Jak málo jsme se o to kdy zajímali. A tuto mezeru sborník do značné míry zaplňuje. Jistě, odpor proti okupaci nebyl ve dvěstěpadesátimilionovém státě nikterak masivní. Ale kromě slavných osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí a odnesli to vězením nebo internací v psychiatrické léčebně, tu byli další. I je bychom si měli pamatovat, protože nepodlehli masové indoktrinaci a navzdory represím si zachovali soudnost.
Alespoň pár příkladů. Zpravodaj listu Izvestija Vladlen Krivošejev odmítl napsat redakcí požadovaný článek, jak Praha vítá "osvoboditele" květinami. Stálo ho to zaměstnání, stejně jako Vladimíra Lukina, který v Praze pracoval v teoretickém komunistickém časopise Otázky míru a socialismu a jenž v redakci prohlásil: "Přátelé, tohle je naprostý průser, absolutně jsme se znemožnili." Básník Jevgenij Jevtušenko poslal Brežněvovi telegram, v němž invazi označil za velkou chybu. A další slavný literát, Vasilij Aksjonov, když se spolu ze zoufalství opíjeli, na něj řval: "Co těm hajzlům píšeš telegramy? Pověsit je za nohy na kandelábry!"
Jevtušenkovi telegram i báseň Tanky se valí Prahou prošly. Desítky jiných, bezejmenných, kteří třeba odmítli podepsat petice podporující "bratrskou pomoc", na svůj postoj doplatily. Přesto se našli, a dobře, že je sborník připomíná.
Ať generál promine
Neodpustím si něco osobního. Generál Pavel Kosenko byl jedním z velitelů operace Dunaj, což bylo krycí jméno invaze, a dodnes okupaci obhajuje. V rozhovoru ve sborníku tvrdí, že po něm na Václavském náměstí po poledni 21. srpna někdo střílel. Po mně také, neboť jsem tam taky byla. A stejně jako stovky dalších přítomných vím, že stříleli výhradně sovětští vojáci. Po sobě - od Můstku k Muzeu a obráceně. Nikdy nezapomenu, jak jsem stála ztuhlá hrůzou a nad hlavou mi létaly kulky.
Pan generál ovšem tvrdí, že Sověti vpádem do Československa zachránili svět před třetí světovou válkou. Na svůj názor má právo. Dokumenty, realita i vzpomínky však hovoří jinak.
Invaze 1968. Ruský pohled
Josef Pazderka (ed.) ÚSTR a Torst, 270 stran, cena 338 korun
Hodnocení MF DNES: 90 %