„Z dvacetitisícového města zbyl jen kostel, který šikmě ční do prázdných luk, kališť a náletových lesíků,“ píše Lednická v doslovu. To město se jmenovalo Karwina a je to jiná Karviná než známe dnes, tou je bývalý Fryštát. Původní zmizela kvůli tomu, co bylo dlouho zdrojem jejího bohatství a posléze příčinou zmaru – těžbě uhlí.
Uhlí, přesněji obrovské důlní neštěstí z roku 1894, vzalo Barboře oba živitele: mezi více než dvěma stovkami mrtvých havířů byl i její manžel a syn. Sice dostane jakési odškodné, ale s dcerami musí opustit domek v hornické kolonii a díky drsné přítelkyni, která se usměje tak dvakrát do roka, najde útočiště u její příbuzné.
Karin Lednická
A dře a dře, aby dcerky uživila. Hlavně se nevzdat! Barbora je strhující postava, stejně jako její dcera. Nebo další přítelkyně, která bez ohledu na dobové zvyklosti opustí muže alkoholika a později se významně podílí na rozkvětu lázní Karwina, kam jezdí smetánka z půlky Evropy.
Děj románu překlenuje téměř tři desítky let, a třebaže se v podstatě soustředí na několik stěžejních osobností, je barvitý a rozvíjený s tvůrčím umem i erudicí. Vyprávění o světě, kde se uhelný prach mísí s vůní kvetoucích luk, o lásce čelící překážkám i o trpkém životě za války, má stejnou sílu jako nezdolné ženy.
Šikmý kostelautorka: Karin Lednická nakladatel: Bílá vrána |
Snad nejpozoruhodnější na skvostném románu je jeho závěr. Ne, vyústění neprozradíme. Autorka se v poslední části zabývá zapomenutou válkou, československo-polským sporem o území, jenž po několikadenních bojích mezi polskou a naší armádou vyústil ve válku občanskou.
Kdo z nás o ní ví? Sluší se Lednické poděkovat, že věcně, bez stranění těm či oněm, odkryla jedno z bílých míst historie. A jelikož je kronika ztraceného města zamýšlena jako trilogie, stejně tak se sluší vyjádřit víru hraničící s jistotou, že další dva díly budou stejně strhující jako Šikmý kostel.
