RECENZE: Jiří Hájíček napsal román, který je čtenáři cenným partnerem

V krizích se lidé často vydávají na cestu zpět ke kořenům a spisovatelé tohoto motivu pravidelně s libostí využívají. Ve svém novém románu Plachetnice na vinětách se o něj opírá i Jiří Hájíček.

Nový román jihočeského patriota se na začátku června stal pomyslným symbolem postupného probouzení se z nucené literární hibernace. Aniž by se o to Hájíček jakkoliv zasazoval, Plachetnice na vinětách se mohla pro mnohé stát cenným partnerem při cestě zpět z podivných časů karantény. A možná víc než román, tím pomyslným partnerem byla hlavní hrdinka knihy, docentka literatury na filozofické fakultě v Praze Marie.

Čerstvě rozvedená rodačka ze smyšlených Přídonic v jižních Čechách, která se na prahu padesátky musí naučit žít sama. Manžel Luboš utekl za mladší, dcera si začíná budovat vlastní život a od jihočeské rodiny se (alespoň duchem) odcizila vlastně už dávno.

Teď však cítí potřebu vztahy napravit, postarat se o nemocné rodiče a hlavně pochopit stále se prohlubující propast mezi ní a zbytkem rodné vesnice. Cestu jí mezitím zkříží pár mužů, setkání s nimi však zdaleka nepatří mezi to nejlepší, co může Hájíček v knize nabídnout.

Iritující a únavný vztah

Naopak naivitou a melodramatem načichlý vztah s mladým knihkupcem Filipem je spíš iritující a únavný. Jinak celkem racionální a klidná protagonistka se najednou začne chovat jako hrdinka telenovely z pozdních devadesátých let a všem okolo to zákonitě musí začít lézt krkem. Navíc, když se přidají kulisy červencového a srpnového Českého Krumlova, ve kterém dočasně pobývá, aby byla nablízku rodičům i sestře.

Obálka knihy Plachetnice na vinětách

Naštěstí se i tento román může chlubit všemi Hájíčkovými autorskými přednostmi, které stály za úspěchem venkovské trilogie Selský baroko, Rybí krev a Dešťová hůl.

Plachetnice na vinětách se pevně opírá o autorův nestrojený, seč precizní jazykový styl. Vyprávět se tentokrát rozhodl s výjimkou počáteční retrospektivy chronologicky – od ledna do prosince roku 2018.

Prostřednictvím postavy Mariina otce však čtenáře bere i zpět do kritických čtyřicátých a padesátých let minulého století, po němž v kraji stále zůstávají otevřené a pravděpodobně i nezacelitelné rány. Jižní Čechy, jejich historie i charakter v Hájíčkovi žijí jako téma nebývale hluboko v porovnání s jeho jinými tuzemskými současníky.

Neschopnost komunikovat

Zadní strana knihy hlásá, že „vzdálenost mezi lidmi může být bez konce“. Vhodné by však bylo dodat, že pouze v případě, kdy se rozhodnou ji nelogickou komunikací a zbytečnými výpady přiživovat. Stejně jako někteří Hájíčkovi hrdinové.

Plachetnice na vinětách

75 %

Jiří Hájíček

Host, 2020, 296 stran

Pro Marii tak většina lidí v okolí zůstává až do samotného závěru záhadou. Část z jejich tajemství by přitom autor mohl odhalit alespoň čtenáři. Aby blíže poznal i nějakou jinou postavu než hlavní hrdinku (a možná jejího otce). Jenže už pro to nezůstává prostor.

Exkurzi do světa ženského myšlení i duše, můžeme-li něco takto dnes ještě označovat, naštěstí zvládl Hájíček na výbornou, občasné chybějící (či záměrně nevyřčené) motivace vedlejších postav tak možná zůstanou z většiny bez povšimnutí. Plachetnice na vinětách je jednoduše chytré a příjemné, leč nepříliš vyčnívající čtení, které jen ukazuje, že za Hájíčka mohou být čeští čtenáři vděčni.