Tentokrát Chucku Palahniukovi jeho literární provokace příliš nevyšla.

Tentokrát Chucku Palahniukovi jeho literární provokace příliš nevyšla. | foto: Profimedia.cz

RECENZE: Palahniuk zase šokuje. Bohužel monotónně

  • 1
Na obálce českého vydání Pygmeje od Chucka Palahniuka se skví portrét Mao Ce-tunga. Hned na první pohled je jasné, že autor nepřestává provokovat.

Prokletím spisovatelů bývá úspěch debutu, jehož kvality bývá složité překonat. To je i případ Chucka Palahniuka (čti Polanyka): z jeho Klubu rváčů se stal fenomén, jehož účinek ještě zesílila vynikající filmová adaptace od Davida Finchera.

Další romány nálepku kultovního autora (webové stránky, které vedou jeho příznivci, se ostatně jmenují The Cult) ještě upevnily, ovšem kritická obec Palahniukovi byla nakloněna podstatně méně. Přitom jeho témata jsou stále stejně ostrá a politicky nekorektní jako v případě Klubu rváčů.

Pes je možná zakopán v autorově snaze za každou cenu šokovat. Když už to nejde bláznivými nápady a bujnou představivostí, co všechno by se mohlo zvrtnout k horšímu, ani podrobnými popisy násilných činů leckdy plných takřka anatomických detailů, zkouší to Palahniuk experimentováním s formou. Někdy mu to vychází, jako v případě Programu pro přeživší, kde je příběh vyprávěn pozpátku, a to včetně číslování stránek, někdy ne, což je případ Pygmeje.

Zkáza versus láska

Pygmej má tak jednoduchou zápletku, že se dá shrnout do několika málo vět. Protagonistovi příběhu je pouhých třináct let a je z blíže nespecifikované východoasijské země, jíž vládne zrůdný diktátorský režim (na mysl okamžitě přijde Severní Korea). Na americké území se dostal v rámci studentské výměny a jeho úkolem je zúčastnit se studentské vědecké soutěže, postoupit v ní až do celostátního finále a odstartovat Operaci Zkáza, jejímž cílem je - jak jinak - zničit Ameriku. Pečlivý plán se zadrhne v okamžiku, kdy do Pygmejova života vstoupí láska.

Příběh je to natolik banální, že by snad ani nebylo o čem psát, ovšem Palahniukovy ambice tentokrát poprvé zasáhly i pole jazyka. Agent č. 67, jak zní Pygmejovo oficiální jméno, totiž neumí moc dobře anglicky, a tak je jazyk a styl jeho zápisků (Pygmej by se dal nazvat románem ve zpravodajských svodkách) notně ovlivněn slovní zásobou, větnou skladbou i metaforikou mateřské řeči.

Smysl výpovědi tak leckdy zůstává zastřený, jazyk je neosobní, i když někdy se mu nedá upřít zábavnost. Pygmej kupříkladu suše sděluje, že něčí oči "krvácejí vodu", nebo že "jeho zbraň je nabubřelá". Občas se však Palahniukova metoda dostává na samu hranici srozumitelnosti. Co si třeba počít s větou "Dnešní zločin vytváří tady přítomné operativce potěšením božstva"?

Jazyk bez významu

Takto šroubovaný, významu zbavený jazyk bez základních gramatických a syntaktických pravidel je typický pro oficiální rétoriku nedemokratických režimů i pro díla takový svět zpodobňující: za všechny jmenujme alespoň newspeak Orwellova románu 1984 či angličtinu protkanou rusismy v Mechanickém pomeranči Anthonyho Burgesse. Jména agentů zredukovaná na pouhá čísla mohl Palahniuk zahlédnout třeba v Zamjatinově románu My.

Přebal knihy Pygmej Chucka PalahniukaJazykový experiment však nebyl jediným rysem zmíněných děl; ostatně právě proto přežila dodnes. Jejich hlavním poselstvím bylo varování před zrůdnou mechanizací totalitního režimu, který se pokoušel zredukovat lidské myšlení i pomocí osekaného jazyka.

V případě Pygmeje se však o takovém přesahu mluvit nedá a celý pokus vyznívá spíše jako autorova manýra. Legrační angličtina hlavního hrdiny se nedá svést ani na jeho neobratnost v jazyce úhlavního nepřítele, proti této teorii svědčí i fakt, že se jeho jazykové schopnosti postupem času nijak nezlepšují.

Pygmejovi tak vládne monotónnost, jejíž vinou se čtenáři chce hledat význam stále stejně znějících vět méně a méně.

Od Hitlera k Maovi

Poněkud samoúčelně vyznívá i obsesivní opakování určitých faktů, citátů a prohlášení, které se postupem času stalo jakousi poznávací známkou Palahniukových textů. Tentokrát se dostalo na chvaty a kopy z bojových umění, abecední výčet chemických prvků a sbírku citátů slavných diktátorů, politiků a filozofů. I tady to spíše vypadá na autorovu snahu šokovat – prohlášení Hitlera, Mussoliniho či Maa jsou jistě čtenářsky vděčná a mají nádech skandality. V samotných citátech problém není, leckdy znějí až překvapivě případně a pragmaticky.

Jenže místo aby na nich Palahniuk vystavěl pointu, nebo je alespoň zasadil do agentova hlášení, spokojí se s banálními historkami, jež jim slouží jako ilustrace.

A posledním problémem Palahniukova románu je jeho protagonista. Za celou knihu se totiž o něm i o zemi, z níž pochází, dozvíme jen málo. Jistě, jazyk jeho hlášení zní nepřístupně záměrně - o nic jiného než suchá, emocí prostá fakta asi nemají Pygmejovy řídící orgány zájem. Ale o jeho psychologii, natož o motivaci, která by řídila jeho kroky, v textu nepadne ani zmínka.

Jedinou lidskou scénou tak zůstává hlášení, v němž agent vzpomíná na slavnostní přehlídku v domovské zemi, při níž v davu přihlížejících pozná své rodiče. Ti se však k němu ze strachu nehlásí. Když se o to totiž pokusí příbuzní jiného agenta, bezpečnostní složky je bez milosti zlikvidují. O zrůdnosti režimu vypovídá těchto pár odstavců daleko přesvědčivěji než zbytek románu.

Palahniuk byl naposledy odměněn literární cenou či alespoň nominací na ni roku 2003 za Zalknutí. Od té doby nic, a to i přes enormní snahu zaujmout a šokovat formou, tématy i explicitními popisy násilí i bizarních erotických praktik. Každou další knihou Palahniuk potvrzuje, že úspěch skvělého debutu pro něj zůstává nadále nedosažitelný - možná už navždy.

Chuck Palahniuk: Pygmej
Překlad Richard Podaný. Odeon, 224 stran, cena 249 Kč
Hodnocení: 40 %