RECENZE: Jak začala Tokarczuková svou literární cestu? Na výbornou!

V roce 1989, před dlouhými šestatřiceti lety, dokončila polská spisovatelka Olga Tokarczuková svůj první román – Cesta lidí Knihy. Teď je ta próza k mání v češtině. Je to odvážný tah? Obstojí autorčina prvotina ve světle ostatních jejích prozaických prací, za které posbírala doma i po světě nejrůznější ceny, včetně té Nobelovy za literaturu v roce 2018?

Anebo je to právě sázka na jistotu – že od autorky s takovýmhle globálním renomé je možné vydat cokoli? Platí jasně to první: Cesta lidí Knihy je próza, v níž je zárodečně všecko, čím Tokarczuková přispěla světové literatuře, všecky jedinečné kvality jejího psaní. Od perfektně zvládnutého umění vyprávět, živeného jedinečnou, podmanivou imaginací – po věčné téma, kterým je snaha autorčiných hrdinů a hrdinek poznat, pochopit, jak funguje člověk, jak funguje svět.

Svět knihy přivítá hvězdu. Hostem bude polská nobelistka Olga Tokarczuková

Ta kniha je o titulní cestě. V širokém vějíři významů. Zaprvé o cestě reálné, o putování za titulní Knihou, snad Biblí, každopádně zřídlem moudrosti, návodem k pochopení smyslu chaotické lidské existence stejně jako harmonicky uspořádaného vesmíru.

Po té cestě, vsazené do francouzsko-španělských kulis konce 17. století, do času, kdy Francie nastolila diktaturu jediné, a sice katolické víry, kráčejí tři: on, ona a ono. Ona – půvabná kurtizána. On – bohatý a přemýšlivý markýz. Ono – němé děcko-průvodce, žijící v permanentním údivu z reality kolem.

Cesta lidí Knihy

90 %

autorka: Olga Tokarczuková

překlad: Petr Vidlák

nakladatel: Host

Brno 2025, 240 stran

Ona a on se časem vydávají ještě na další cestu – sbližují se, vsazují do svého putování jako důležitý prvek lásku; dítě pak přebírá roli bezelstného pozorovatele, čistého a nevědomého svědka základních tahů po šachovnici mezilidské existence.

Erotika, tělesná láska ale tady nemá žádnou velkou roli. Stejně jako komika. Ta kniha je k smrti vážná, naléhavá a intenzivní, protkaná jakousi základní symbolikou, v níž mají své přirozené místo fantazijní, mytologické prvky – jakási znamení, ukazatele, návody. Třetí cestou je totiž cesta postupného zasvěcování. Poznávání namíchané z trochy alchymie, trochy astrologie, trochy mystiky.

Všichni tři hlavní hrdinové cestou rostou, vyvíjejí se, proměňují; jakkoli někteří z nich svou zdejší existenci opouštějí, zemřou. Procházejí sice nádhernou krajinou, Tokarczuková ji modeluje skoro hmatatelně, její tvary, barvy, vůně, poryvy větru, vločky sněhu, paprsky slunce – ovšem na prvním místě v jejím psaní je vždycky krajina vnitřní, krajina lidské duše, v níž se ty rozmanité vnější krásy odrážejí.

RECENZE: Bizarní zavařeniny jsou odpočinek pro autorku i její čtenáře

To je vlastně pro polskou literaturu posledních dekád, a možná rovnou posledního století typické: Všecko tady v drtivé většině případů spěje k nějaké nadosobní, božské metě, všecko tady hledá duchovní rozvoj a růst, všecko je tady v horizontu věčnosti. Každodenní provoz, všední srandy i bezprostřední lidské potýkání na sexuální bázi – tohle jsou pro spisovatelku Olgu Tokarczukovou podružné aktivity.

Slovo se v jejím vyprávění nestává konkrétním tělem. Zůstává obecným slovem. S nadosobní platností. Slovo jako šém. Jako univerzální zaklínadlo. Jako nástroj vyšší moci. A taky jako impuls, který silně rezonuje jak v autorčiných dalších románech, od Pravěku a jiných časů (1997) po Empusion (2023) – tak ve čtenáři.