To knihu v překladu Martina Pokorného vydalo pod názvem Falešné ideje, cizí krev – její originální název je Past Imperfect. Podtitul se ovšem shoduje: Francouzská inteligence 1944–1956.
Data určují období od osvobození Francie po potlačení maďarského povstání Sověty a Judt si klade zásadní otázku: co vedlo přední pařížské intelektuály, jejichž myšlenky rezonovaly celou Evropou, k podivně nekritickému postoji vůči komunismu a především stalinismu.
Česká stopa
Nešlo o pár jedinců. Zvláštní kolektivní psychóza zachvátila nejen příslušníky Francouzské komunistické strany jako Louise Aragona nebo Pierra Daixe, ale i nečleny strany – levicově orientované katolíky či existencialistické filozofy Jeana-Paula Sartra, Simone de Beauvoir, Maurice Merleau-Pontyho a v určitém období i Camuse.
Posledně jmenovaný ovšem poměrně brzy vystřízlivěl. Shodou okolností vydalo před pár měsíci nakladatelství Garamond slavný Camusův titul Člověk revoltující. Ve Francii vyšel v roce 1951 a brilantní kritickou analýzu marxismu si mohl tedy každý přečíst – ostatně lze ji doporučit i našim dnešním neomarxistům. Právě Camusovy názory vyslovené v knize vedly k jeho rozkolu se Sartrem.
Přitom, jak Judt dokládá na faktech, údajů o stalinském teroru v Sovětském svazu i jím ovládaných zemích střední a východní Evropy bylo k dispozici víc než dost, především pokud postihl komunistické předáky. Byli intelektuálové z pařížských kaváren zachváceni slepotou, nebo nechtěli vidět? Autor připomíná procesy s Trajčo Kostovem v Bulharsku, László Rajkem v Maďarsku a výrazná a autorem poměrně podrobně rozebíraná je i česká stopa: silně antisemitsky laděný proces s Rudolfem Slánským a jedenácti popravenými. To byla zkrátka ta cizí krev.
Falešné ideje, cizí krevTony Judt Prostor, 2018, 384 stran Hodnocení: 90 % |
Mezi mnoha skutečnostmi a úvahami, jimiž Judt knihu zaplnil, zaujme i teze o určité fascinaci francouzských intelektuálů terorem a násilím, jež se datuje už od revoluce na konci 18. století. Markantní je příklad Jeana-Paula Sartra, o němž se autor vyjadřuje s až zarážejícím despektem.
Proslulý filozof se od flirtu se Stalinem – i když v jeho roztržce s Titem byl spíše na straně jugoslávského maršála – propracoval k podpoře politického terorismu a obdivu velkého Maa, když v šedesátých letech začal kritizovat komunismus zleva a díky tomu jej značně uctívali anarchisté. A jeho odmítnutí Nobelovy ceny za literaturu se dá brát jako určitý druh koketerie.
Judtova téměř čtyřsetstránková studie není zrovna typ knihy na plovárnu. Ale erudice britského historika a vášnivé zaujetí, které tryská z jeho textu, bohatě vyváží i nezbytnost občas se poučit ze slovníku o některých jménech, o nichž čteme.
