RECENZE: Román Vona není módní agitka. Petra Klabouchová je zručná spisovatelka

Sotva se na pultech knihkupectví ohřála její próza Duch Pankráce, je tu Petra Klabouchová s další knihou, románem pojmenovaným expresivně – Vona. A je to znovu text, který by se dal žánrově ukotvit nejspíš jako thriller. Je v něm napětí, ale taky tajemství, mystika, horor. Někdy dost brutální, plný explicitního násilí, umírání a smrti. Ale naštěstí taky jemného citu a lásky, co doslova hory přenáší.

Ty romány píše Klabouchová, ročník 1980, dvojího typu. V tom prvním, přírodním, šumavském, těží napětí a hrůzu hlavně z krajiny – z monumentální a neslitovné přírody, z její velebnosti i věčnosti. Z její tušené, iracionální energie. Takové jsou Prameny Vltavy nebo Ignis fatuus.

Druhý typ jejího psaní je pak městský, pražský. Tady se hrůza rodí z konkrétní dějinné situace, deformované režimní totalitou. A nezáleží, jestli má kořen v hitlerismu nebo stalinismu. Východisko i úběžník jsou vždycky stejné: dogmatická palba do těch, kdo se nechtějí podvolit, kdo si drží svou hrdost. Takové jsou tituly U severní zdi – anebo zmíněný Duch Pankráce.

RECENZE: Šumavský horor Ignis fatuus vám při čtení přimrzne k rukám

Románová Vona míchá trochu jedno s druhým. I když magnetem je Šumava. Tehdy, v polovině předminulého století, i teď, v posledních dekádách. V hlavní roli je pak titulní „vona“, žena – obávaná i nenáviděná. V té dávnější lince reprezentuje svět „vlčí“, pohanský, napájený silou a magií horské divočiny. V té novější pak pozvolna mizí ze scény, až definitivně zmizí. Ty dva typy hrdinky jsou jako pozitiv a negativ.

Vona

80 %

autorka: Petra Klabouchová

nakladatel: Host

304 stran

Jedna je silná, druhá slabá, jedna vítězí, druhá prohrává, ale vždycky fungují jako hromosvod. Pro nenávisti a mindráky všeho druhu: kolektivní, obecní – i osobní, vnitrorodinné. Jmenovatel je ale společný: ty ženy jsou nepravidelné, unikavé; vybočují, přesahují. Chtějí věci po svém.

Žádná románová agitka, žádné mávání revolučním praporem, jak je dneska v módě, se tu ale nekoná. Petra Klabouchová je primárně spisovatelka. Umí řemeslo, zvládá příběh funkčně vystavět i sugestivně odvyprávět. Mistrně splétá kontrasty. Hraniční, česko-německou zkušenost. Městské a vesnické. Čas tehdy a teď; aktualitu s mýtem. Mužský a ženský svět. Rozum a intuici. Lidské a zvířecí. Dětství s dospělostí. Krutou zimu s osvobodivým jarem.

Odtud napětí a intenzita v jejím textu. Odtud poznání, které se přelévá z fikce rovnou do života. Všecko má svůj kořen, traumata se přepisují z prarodičů na rodiče, z rodičů na děti. Nic nemizí.

Temná témata i mrtvé děti. O vraždě v rodině něco vím, říká spisovatelka

To je nakonec ta největší hrůza, co z nového románu Petry Klabouchové vystupuje. Břemeno kolektivní paměti i dědictví po vlastních předcích. Prostě osudovost. Předurčení. Jedinou útěchou je, že takhle to bylo vždycky – a že jde o univerzální praxi. A hlavně: že se na tohle téma dá napsat skvělá próza!