RECENZE: Novinka Petry Soukupové není ani překvapení, ani zklamání

Petra Soukupová je tu po roce s další prózou. Minulý Klub divných dětí určila dětem, potažmo mládeži, novinka míří za dospělými. Jmenuje se skoro mysticky: Věci, na které nastal čas. Podle autorky jde o „román v povídkách“.

Podtitul je ve své druhé polovině trochu mimo. Kniha je klasickým vývojovým románem, který zabírá plochu zhruba dvou dekád a soustředí se na otce, matku, syna, dceru. Kapitol je sice pěkná řádka, ale samostatně, jako povídka, neobstojí. Jsou komponentami v celku. Jiná věc je, co je ten celek zač: co a jak autorka čtenáři vypravuje. Soukupová má svůj styl i témata jasně dané od prvotiny K moři.

Příběh rozvíjí lineárně, v přesných a rychlých popisných tazích a bohatství přímé řeči. Dokáže velmi dobře, citlivě psychologizovat, zvládne vykreslit živou figuru na rodinném poli: dítěte i dospělého. A umí své dějově nabité příběhy zvolna sunout k fatálnímu konci.

Její knihy totiž nejsou moc veselé čtení. Vztahy se hroutí, lidé se vzájemně odcizují, uzavírají do svých životů, kterými se pak zoufale a beze smyslu motají do cíle. Nakonec zbývají, tak jako v novince, nenávist, pláč, opovržení – a brutální poznání hlavního hrdiny, že „možná opravdu po..al úplně všechno“.

Hry, mazlíčci a nevěra

Je jím jistý Richard. Sledujeme vývoj jeho vztahu s jistou Alicí. Přes týdny, měsíce, roky. K prvnímu a druhému dítěti. K rostoucím napnelismům, hádkám, pohaslým emocím. K únikům směr počítačové hry nebo domácí mazlíčci. A nakonec k nevěře, paralelnímu vztahu, jímž svou rodinu zničí.

Autorka podává vše civilně, těží každodennost do dna. A právě to je v první půli jistý problém. Vývoj příběhu je totiž jasně očekávatelný a přívaly dalších typizovaných situací čtenáře brzy utahají. Naštěstí kniha chytne po polovině druhý dech.

Věci, na které nastal čas

65 %

Petra Soukupová

Host, 2020, 300 stran

Výkres vztahového budování jde totiž Soukupové daleko hůř než anamnéza rozpadu. Jakmile pronikne do rodinné jednotky cizí živel, mužova milenka, příběhem prokvete napětí, nervozita. Tyhle tahy zvládá Soukupová bravurně. Stejně jako portrétování nejzranitelnějších článků: dětí, notabene na hranici puberty. Ostatně nejdůležitější knihy v autorčině bibliografii jsou právě ty dětské, jako Bertík a čmuchadlo nebo Kdo zabil Snížka?.

Novinka není ani překvapení, ani zklamání. Autorka nabídla další variantu toho, co v jejím podání dobře známe. Scenáristicky psané vyprávění o vztahových problémech člověka v dnešním světě. Ale pořád je lepší poznat ty „věci“ dřív na papíře, než nastane jejich čas v reálném životě.