Topol, ročník 1962, vyčníval už v osmdesátkách, ve zdejším disentu a undergroundu. Svou poezií, texty pro Psí vojáky, kapelu mladšího bratra Filipa. Literaturu, kulturu měl geneticky v sobě: přes otce Josefa, slavného dramatika, přes dědečka Karla Schulze, autora kultovního románu Kámen a bolest.
Literaturu psal vždycky, jako žil: zběsile, chaoticky, neuroticky. Postmoderně. Pěstoval básnivý, obrazný jazyk, strhující styl, syrovou, nahodilou strukturu vyprávění. Vždycky v pohybu, vždycky „na cestě“.
Peklo neexistuje je krutě zneklidňující kniha. Suverénní literatura – do časů, které jsou všechno, jenom ne suverénní.
