"Laciné vtipy a omšelý způsob přibližování. Ale jak se přibližovat nově? Když lidé už tisíce let usilovně zkoumají a praktikují způsoby - přibližování na všech úrovních. I přibližování je omleté dějinami. Chceme se dotýkat, a můžeme se jen dotknout," píše v titulní próze Pachtová.
I její postavy se dotýkají nesměle a nejistě, pomalu se obcházejí v širokých obloucích, opatrně se probouzejí z letargie, těžce zahánějí vlastní úzkosti. Jsou totiž zvyklé pozorovat svět jako novodobé Sněhurky, zakleté do skleníku snů, představ a pochyb, kam jen tak někoho nevpustí.
Hana Pachtová
|
Spisovatelka se narodila v roce 1971 v Praze. Nyní žije u Prahy, předtím několik let strávila v Brně. Tamní nakladatelství Petrov (dnes už zaniklé) také vydalo v roce 2005 v edici Nezavedení její prvotinu Bůh je pes, soubor deseti povídek plných obraznosti i melancholie. Pachtová pracovala v několika reklamních agenturách, své povídky a fejetony publikovala v různých časopisech (například Babylon, Labyrint, Psí víno, Intelektuál, Weles) i na vlnách Českého rozhlasu.Jedna z hrdinek, Amálie, dělá dlouho věci "jen jako, jako když spí". Další si připadá na světě jako turistka, která se narodila příliš pozdě, aby mohla být za hrdinku (chartistku) a vyhnula se slepým uličkám. Ta třetí svoje city táhne v zapařeném kontejneru zvratků, který nemůže opustit a který jí dopomáhá k "remíze se světem". A přece se tyhle ženy v jednu, určující chvíli rozhodnou, odhodí svazující kontejner a po hlavě skočí do divokých vod.
Což je ostatně autorčin častý příměr: nic v jejích textech nevábí a nesvádí víc než rozbouřené moře, lesní jezero, bazén. Nakonec v něm Pachtové postavy nenacházejí ani tak lásku (spíš jen na strhující chvíli) jako především samy sebe, vydané všanc, nahé, ale zralejší, odvážnější a s větší důvěrou ve vlastní schopnosti. Poměry sil se otáčejí a muž, který se zdál zprvu rozhodný a plný výzev, na konci zbaběle utíká, zatímco žena, zdánlivě pošlapaná a ponížená, si objevuje nový prostor.
Děravá slova
Pachtová formuluje v jednoduchých, prostých větách, bez vnější záumnosti a snahy o efekt. Je za tím možná její nedůvěra ve všemocnost jazyka. "Všechno, co říkáme, je lež ve srovnání s tím, co cítíme a vnímáme. A víme to. Je třeba smířit se s kompromisem. Nebo používat slova jako náznaky, co se hodí místo jiné provokace. Vysílat slova jako signály a toužit po odhalení přes všechnu neschopnost vyjádřit se," píše.
Její prózy mají společné téma, totiž hledání a osvobozování sama sebe, nikoli však formu, provedení. Jednou je to záhrobní rozhovor psychiatra a přítelkyně, podruhé krátký, hutný skeč o violoncellu a vajíčkách, potřetí zpověď "Husákova dítěte".
Ta neokázalost, citlivost a proměnlivost je v současné české literatuře sympatická a dost vzácná. Zároveň však ukazuje i autorčiny limity, které se projevují v nejslabším textu souboru Jména nechám v Evropě, lehce pak i ve Hře na babu a v titulní povídce. Pachtová je nejsilnější v lyrické projekci, ženských citech a pocitech, pavučině záchvěvů a nejistot, ale občas jako by jí to bylo málo a snaží se o větší dramatičnost, dějovost. V těchto případech pak trochu splašeně těká od jedné postavy k druhé, od jednoho osudu k druhému, v Adamovi a Emě místy sklouzává k milostnému patosu.
Navzdory drobným výtkám je však Adam a Ema nepochybným stvrzením talentu, který autorka naznačila už ve své prvotině Bůh je pes. Snad ho bude nadále jen rozvíjet.
Hana Pachtová: Adam a Ema
Kniha Zlín, 161 stran, cena 179 korun
Hodnocení MF DNES: 70 %
