Tenhle příběh má navíc atraktivní rámec: Pekárková měla přítelkyni, soukromou pečovatelku o staré a nemohoucí. A ta jí vyprávěla ze své práce jednu strhující historku za druhou. S tím, že to jednou všecko sepíše do románu. Jenže loni na jaře ji zabil koronavirus. Takže to Pekárková napsala za ni. A nenapsala jen tohle, těch příběhových linií běží novým románem daleko víc.
Pekárková dlouhodobě pendluje na ose Česko (kde se narodila), Velká Británie (kde žije) a Afrika (odkud má manžela). V knize je to podobně. První řadu má hrdinka v roli pečovatelky. Jejím historkám patří většina knihy. Mají sice společného jmenovatele, poslední chvíle před smrtí, ale různé čitatele: jeden je zkrachovalý aristokrat, druhá mladá žena v brutálním područí své matky, třetí strnulá stařenka rozežraná Alzheimerem.
Aby všechna ta umírání a konce něčím vyvážila, jezdí se Markéta, jak se hrdinka jmenuje, rekreovat do Tuniska. Ale neplave tam v moři a negriluje se na slunci, loví tam chlapy. Tedy loví – oni se víc než ochotně nabízejí. Jejich tělo, servírované zralé bělošce, je pro ně možnou vstupenkou do Evropy. A tak si Markéta nakonec jednoho mladíka vezme za muže a odjede s ním do Česka.
Z pečovatelky a sexuální turistky se tím stává dobrovolná otrokyně. Lítá po úřadech a maká za dva, protože její miláček si svůj život redukoval na mantru „chlast, sex, bacha rasista a co tomu řeknou kamarádi“. A nejenom maká a lítá, taky přemýšlí. Například jestli vlna Afričanů, co poslední roky zalévá Evropu, není vlastně odplata za dávnou kolonizaci, v níž byla jedničkou právě Velká Británie.
Dům bez zrcadelIva Pekárková Ikar, 2021, 240 stran |
Těch motivů k úvaze je ale v příběhu daleko víc. Třeba brexit, a jestli si tím gestem Británie opravdu pomohla. Třeba vztah rodiny k umírajícímu, který odchází na duchu a osobnostně se mění. Třeba tenká slupka globalizace, kterou je v Africe tak lákavé proříznout špičkou nehtu a dívat se na ten prvotní život, co se valí ven. Třeba význam setkávání, sdílení, diskuse – a klidně jenom s vlastním odrazem v zrcadle.
Iva Pekárková napsala knihu, která vypadá navenek jako román, ale obsahuje taky prvky reportáže. Je to kniha o odcházení konkrétních lidí, ale taky obecná studie na společensko-kulturní témata, co hýbou dneškem. Je to kniha o lásce a smrti, o známém a neznámém, o normalitě a nenormalitě. A je to kniha, kde se v ideálním poměru mísí v autorčině vypravěčství jemný cit a syrová komika.
Takže znovu: Kdyby někdo hledal tip na nějakou pěknou literární cenu, tady je!
