„Avignonský justiční palác se stal místem, kde se rozhodovalo o ženském utrpení,“ píše Pelicotová o procesu, který otřásl Francií. Případ, jenž knihu otevírá, je známý. Manžel ji devět let systematicky omamoval sedativy, znásilňoval ji a zval k tomu další muže. Ona nic netušila. Probouzela se jen s výpadky paměti, zdravotními potížemi a nevysvětlitelnou únavou.
Pelicotová však odmítla zůstat anonymní obětí. V roce 2024 otevřela soud veřejnosti, své jméno „propůjčila jako válečný prapor“ všem obětem sexuálního zneužívání a převrátila logiku studu: hanba má patřit viníkům, ne obětem. A teď napsala knihu.
Píše střídmě, bez expresivních metafor a bez snahy dramatizovat. Typickým příkladem je věta, v níž rekonstruuje momenty, kdy jí manžel podával sedativa.
