Dalo by se říci, že být třicátníkem je v současnosti v kurzu – v hudbě, ve filmu, v literatuře. Dokonce i televize už zjistily, že v této věkové skupině se skrývá zajímavý komerční potenciál, a začaly nabízet pořady, s nimiž se můžou její zástupci identifikovat.
Třicátníci se většinou dělí na dvě skupiny: na ty, kteří už manželku a děti mají (a možná teď přemýšlejí, jaký život by měli bez závazků), a ty, kteří přes dostatek zkušeností ve vztahu ani v mateřství, případně otcovství zatím nezakotvili (a sní o opaku).
Jiří Vaněk, mimo jiné člen týmu scenáristů sitcomu Comeback, spadá společně s hrdinou svého knižního debutu do druhé kategorie. Sebedrás (titul vypovídá o povaze protagonisty) se prodává v praktické vazbě, snad aby se s ním dalo dobře cestovat. Jde o zápisky původně určené k uveřejnění na webu – od října 2004 až do června 2010 si Vaněk pod pseudonymem Fiksupojka psal blog.
Himálajská očista
V Sebedrásovi tato struktura blogových zápisků zřetelně vystupuje: kapitolky jsou krátké, psané svižným bezprostředním jazykem, většinou dobře vypointované. Převodem z internetu na papír kniha mnohé získala: určitou kontinuitu vyprávění, odstup i možnost drobných redakčních zásahů a úprav. Něco však zároveň ztratila.
Příklad za všechny: na konci každé z kapitol je uvedena doporučená hudba, jejíž poslech má četbu provázet. Na blogu nalezneme rovnou odkaz na portál YouTube, při čtení musíme klip chvilku hledat. Na komfortu čtenářského zážitku to sice trochu ubírá, ale zvládnout se to dá.
V Sebedrásovi zaznamenává třicátník Fiksu svůj život, který sestává z nekonečné série více či méně stálých přítelkyň a večírků, na nichž se konzumuje v míře větší než malé alkohol i lehké drogy. Oba tyto elementy spolu úzce souvisí: známosti jsou příčinou i následkem pitek a naopak. Přítelkyně se pak dělí na dvě skupiny – opouštějící a opuštěné, přičemž hranice mezi nimi jsou občas prostupné. Hlavní hrdina se však nad všemi svými láskami trápí stejně.
Vaňkův protagonista se nakonec rozhodne najít cestu ven ze začarovaného kruhu, v němž se lidé, události i pocity neustále dokola opakují, skrze cestu do hor Himálaje.
Putování zde plní funkci jakési katarze, očištění od civilizačního nánosu i zvyklostí. Není bez zajímavosti, že podobnou strategii zvolil v Pravidlech slušného chování i Emil Hakl – jako by šlo o určitý literární trend. Fiksu se vrací do Prahy alespoň relativně očištěný a se srovnanými myšlenkami, jakkoliv se takový stav může zdát jen zdánlivě pevný a dočasný.
Knižní Xindl X
Nabízí se myšlenka, že by snad mohlo jít o jakousi výpověď příslušníka generace v úvodu zmíněných třicátníků. To bychom toho však chtěli od Sebedráse moc a kniha ostatně na tuto pozici ani neaspiruje. Dobře se čte, k překonání hranice mezi pomíjivostí a nadčasovostí to však nestačí. Nenabízí se tu žádný přesah: Vaňkova kniha je jakýmsi knižním ekvivalentem písničkářů Xaviera Baumaxy či Xindla X (jenž je mimochodem Vaňkovým dobrým kamarádem).
Zpovídat se z nejistoty nad svým životem a jeho budoucností může být zábavné, zvlášť když se to dělá s vtipem a sebeironií jako v případě Vaňka a obou zmíněných hudebníků, ale časem se to omrzí.
Celá záležitost se dá brát i z druhé strany: lepší zábavná a čtivá knížka bez větších literárních ambic než k smrti nudný, nečitelný pokus o umělecké dílo.
Jiří Vaněk: Sebedrás
Albatros, Praha 2010
256 stran, 249 korun
Hodnocení: 60 %
