Jeho druhý román Až zhasneme si rozhodně neujíždí na vlně přítomné devadesátkové nostalgie. Naopak. Působí jako velmi efektivní dobová antikoncepce. Stačilo k tomu vyslat jednoho hypochondrického vegetariána do zprivatizovaného masokombinátu v létě roku 1997. Onen mladík pochází z malého okresního města na severu Čech a jmenuje se Jan.
Studuje bohemistiku na filozofické fakultě a čeká jej stáž u přední světové korporace, která vstoupila na český trh hned po revoluci. Jeho plány však překazí dočasně nemohoucí matka (s hraniční úchylkou pro pořad Riskuj!), která syna přiměje, aby se vrátil na prázdniny domů a nastoupit jako brigádník u strýce v masokombinátu. Z přislíbené kancelářské práce se však postupně vyklube práce u balicího stroje a kutru. Řada přijde i na jatka.
Heslo, co už dávno neplatí
Chvílemi přecitlivělý Jan trpí, pozoruje svůj černající jazyk, cpe se prášky a pomalu začíná tušit, že mu přímo před očima bují finanční kriminalita. Klíčová slova? Oxfordské fondy, tunelování, miliarda korun, listinné akcie na majitele, Švýcarsko. Autor se jednoduše rozhodl poukázat na temnější stránku devadesátých let, ze které mnozí dodnes těží a druzí za ni platí.
Jako problematickou Dotlačil rozeznává především druhou polovinu deváté dekády, se kterou se stále pojí dnes již značně ošuntělé heslo „kdo si devadesátky pamatuje, tak je nezažil“. Přidušený smích však střídá zjištění, že mnohým pachuť první svobodné éry v České republice stále zůstává na jazyku, naštěstí však ve stopovém množství, které literátům dovoluje čas od času si zavtipkovat na účet nás všech.
Až zhasnemeJakub Dotlačil Host, 2019, 295 stran Hodnocení: 80 % |
Protože překlad názvu dnes již kultovního snímku Trainspotting v kinoprogramu pro seniory jako „sledování vlaků“ jednoduše nemůže nechat jednu bránici klidnou. Stejně tak fakt, že kdysi i schopnost odemknout mobilní telefon značky Sony Ericsson činila z člověka talentovaného hackera.
Ve svém druhém prozaickém díle Jakub Dotlačil čerpal ze zkušeností dvou fungujících masokombinátů, informací dostupných v médiích o CS a harvardských fondech i úvah lingvisty Larryho Horna nebo ekonoma Adama Smithe. Snad nejvíce však mrazí z varování před přemýšlením v binárních opozicích, černé a bílé, dělení světa na tábory my a oni. Nad tím ať už se však zamyslí každý sám.
Zatímco tak spisovatel Jiří Padevět ve svých povídkách vypráví o příbězích v pozadí velkých dějin, Dotlačilovi se povedlo koncept otočit a velké dějiny zasadit přímo do rukou svých hrdinů. Vše se samozřejmě děje trochu zrychleně, zhuštěně a chvílemi poněkud typizovaně, lépe to však doposud nikdo nedokázal.
