RECENZE: Zločin, trest a co potom? Černé srdce začíná tam, kde Dostojevskij končí

Dostojevského Zločin a trest končí Raskolnikovem ve vězení a příslibem jeho postupného znovuzrození. Italská spisovatelka Silvia Avallone jako by v Černém srdci začínala právě tam, kde ruský klasik skončil. Co se stane s člověkem, který spáchal něco neodpustitelného, svůj trest si odpykal a teď má znovu žít?

Italský bestseller Černé srdce, Silvia Avallone (Host, 2025) | foto: Pozadí generováno v AI / Veronika Pitthardová/ Host

Do Sassaie, téměř opuštěné vesničky v italských horách, se vrací jednatřicetiletá Emilia. Stává se její druhou obyvatelkou. Prvenství už má šestatřicetiletý Bruno, samotář, o jehož minulosti toho zpočátku víme stejně málo jako o té Emiliině. Jediné, co se o rusovlasé divošce ze začátku dozvídáme, je to, že značnou část dospívání strávila v nápravném zařízení pro mladistvé. A že její příjmení je poněkud provokativní. Innocenti totiž v překladu znamená Nevinná.

Jinak si ale oba nesou něco, co před tím druhým skrývají. A oba se uchýlili na místo, kde se před světem dá zmizet. Nebo si to alespoň myslí. I v Sassaie je totiž dohání otázka, co je člověk zač, pokud kdysi spáchal něco strašného.

Dostojevskij naruby

Pokud vám snad podobná existenciální otázka připomíná Zločin a trest, nejste daleko od pravdy. Avallone se dlouhodobě vrací k dospívání, sociálnímu prostředí a lidem na okraji společnosti. V Černém srdci ale tuto polohu propojuje s mnohem starší otázkou zločinu, viny a možnosti odpuštění.

Její nový počin tak stojí jednou nohou v současném italském společenském románu, a druhou v tradici velkého evropského románu o vině a vykoupení. Nejvýrazněji přitom vede dialog právě s Dostojevského Zločinem a trestem. Avallone ale jeho příběh obrací. Raskolnikov směřuje od zločinu k trestu a možnosti nového života. Emiliin příběh začíná až po trestu. Nejde už o to, zda má být potrestána, ale zda smí znovu žít.

Exšéfka ženské věznice: U mužů to chodí úplně jinak, s trestankyněmi se přátelím

Je až s podivem, kolik čtenářských recenzí si tento dialog plete s obhajobou trestného činu. Avallone prostřednictvím románové hrdinky rozhodně nevynáší univerzální soud nad všemi pachateli. Beletrie ostatně není stanovisko k trestní politice. Nabízí ovšem perspektivu, do které bychom se možná dobrovolně postavit nechtěli: nutí nás přemýšlet, zda člověka, který spáchal zlo a svůj trest si odpykal, budeme navždy definovat právě jen jeho zločinem.

V tom je román skutečně trochu knihou-zrcadlem. Neříká tolik, co si máme myslet o Emilii, jako spíš odhaluje, kde máme vlastní hranici odpuštění a koho ještě dokážeme považovat za člověka hodného druhé šance.

Co bude po trestu?

Obzvlášť precizní je román z hlediska literárního řemesla. Avallone plynule přechází mezi Emilií a Brunem, er-formou a ich-formou, přítomností a minulostí. Mezi perspektivami často ani nestříhá, nechává je do sebe přelévat. Velkou zásluhu na tom, jak přirozeně tento pohyb funguje v češtině, má výborný překlad Denisy Streublové.

Černé srdce

75 %

autorka: Silvia Avallone

překlad: Denisa Streublová

nakladatel: Host, 2025

Naopak zádrhel přichází ve chvíli, kdy italská spisovatelka hledá východisko pro své postavy. Morálně mimořádně komplikované téma místy sklouzává k sentimentalitě. Vina, trest nebo právo na druhou šanci jsou pak ve skutečnosti mnohem složitější, než jak je nakonec Avallone ve svém příběhu rozřeší.

Dostojevskij zkrátka nechal Raskolnikova na prahu nového příběhu, a Avallone se pokusila jeden takový napsat. Ne vždy odolá pokušení nabídnout na těžké otázky příliš útěšné odpovědi, ale ptá se dost dobře na to, aby člověk po dočtení přemýšlel, jak by si odpověděl sám.