O té knize se mluvilo už ž dřív, než vyšla. Se zatajeným dechem, úzkostí. Jan Balabán psal román o smrti otce, dokončil ho, upravoval - a v dubnu zemřel. V devětačtyřiceti letech, bez zdravotních obtíží, v den výročí otcova skonu.
A jinak než s myšlenkou na smrt román Zeptej se táty snad ani číst nelze. Zmar šátrá z každé řádky tak intenzivně, až z toho dochází dech i románu.
Pálení a svírání
"Existuje společenství živých a mrtvých, jak o tom dětem tolikrát vykládal? Nebo je život jen pálení a svírání, jen nesmyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?" napsal Balabán v novém románu, který by se dal označit za metafyzický, meditační, baladický. Nese se v ozvěnách Bible, Erbena, Kafky i Johna Donna, rozlévá se do dlouhých monologů, úvah, podobenství, symbolů.
Čtyři recenze Balabánových knihPíše Josef Chuchma |
Balabán nikdy nebyl typ autora-furianta, který by strachy zaháněl divokými historkami, opojnou závratí z vyprávění. Jeho texty mají hloubku i tíhu, punc bolestného osobního hledání. Možná i proto je v nich tak málo humoru, ironie tu nikoho před ničím nezachrání. Stačí přelétnout názvy některých jeho knih: Boží lano, Možná že odcházíme, Jsme tady, Kudy šel anděl. Spojuje je ústřední metafora života, do kterého jsou lidé ja jako trestanci odkudsi vyvrženi.
A tak jsme tady, uvázlí a ztracení, s vědomím konečnosti, bez domova. Slovo tady, které se u Balabána poměrně často s opakuje, tudíž zároveň znamená i tam, jako by pobyt na zemi byl vyhnanstvím v nevlídné pustině. Ale dočkáme se někdy záchranné lodi na šťastnější planetu?
Dívka, která se naklání do dne
Byl by to život k nepřežití, kdyby se v něm občas nepřihodily "záblesky", "ožehnutí" (stálý motiv ohně). Může jím být polibek či pohlazení, ale také smažení patnácti řízků pro rodinné setkání. Malíř Hans, jedna z hlavních postav knihy Zeptej se táty, v tramvaji pozoruje pěknou dívku, která se naklání do dne. Nevěří té dívce, která za chvíli možná začne mluvit jako dlaždič, ale věří tomu okamžiku. A tyhle ustrnuté chvíle, hry světel a stínů Balabán dokázal zvěčnit jako málokterý český spisovatel.
Spisovatel Jan Balabán, rok 2006
Jeho citlivost však vynikla víc v povídkách než v románech, které obtížněji klenou oblouky. V novince Zeptej se táty je to podobně, přímo odkazuje k předchozím Balabánovým knížkám, z nichž si půjčuje některé postavy: Hanse, Emila, hořící dítě Kateřinu, ba i doktora Nedomu (odkazuje k bezdomoví).
Krajní téma, krajní styl
Potíž s Balabánovou novinkou je však její absolutní bezvýchodnost: konec předchází začátku, zklamání kráse, mrtví pohlcují živé, radost se rodí na dosah úzkosti, víru mučí skepse. Balabán žene do krajnosti myšlenky a pocity, ale také styl, což je horší. Kniha zejména v první polovině sténá pod vší tou symbolikou, biblickými obrazy a odkazy, zbytečným patosem ("Ano, jsem tu, uprostřed ohromného plápolu lásky stromů").
Jako by smrt sama o sobě nebyla dost hrozná, jako by se musela apokalypticky stupňovat. Nevyskytuje se tu snad žádná doufající postava, nakonec i zvířata ničí sama sebe. Jenže celou tu velkou kafkovskou scénu s posledním soudem, v níž otec čelí tajemnému obvinění, strčí do kapsy lidová povídačka o smrti komunistického papaláše, kterého nikdo nechtěl ošetřit: aby za ni nemohl.
Zeptej se táty není nejlepší Balabánova kniha, leccos opakuje, mnohé přepíná. Ale i tak si uchovává spodní proud, ryzí bolest. Ta je nejen osobní, ale i kolektivní, přítomná ve čtyřicetiletém poryvu, který "ohýbal mého otce, můj rod i můj národ". A už je jen na čtenáři, kam se s odpovědí propadne.
Jan Balabán: Zeptej se táty
Host, 184 stran, cena 229 korun
Hodnocení MF DNES: 60 %
