RECENZE: Dívejte se pořádně, vyzývá kniha oceněná Pulitzerovou cenou

Za román Jsou světla, která nevidíme dostal letos Anthony Doerr Pulitzerovu cenu. Nyní přináší tento nevšední zážitek čtenářům nakladatelství MOBA.

Nositel Pulitzerovy ceny Anthony Doerr | foto: Profimedia.cz

Rok 1934. Pařížským Národním přírodovědným muzeem provází hlídač skupinu dětí. Na závěr prohlídky dojdou k místu, kde se za třinácti (tvrdí hlídač) dveřmi skrývá diamant velký jako holubí vejce, modrý jako moře a s rudým středem. Říká se mu Moře plamenů. Před staletími ho našel na Borneu jeden princ. Nyní je v Paříži a tomu, kdo jej vlastní, zaručuje nesmrtelnost, ale všechny kolem stíhá neštěstí.

Jsou světla, která nevidíme

90 %

Autor: Anthony Doerr

Nakladatel: MOBA

536 stran, 399 korun

Tolik legenda. Mezi dětmi je i šestiletá dívenka s nemocnýma očima Marie-Laure, jejíž otec Daniel pracuje v muzeu jako klíčník. Měsíc po prohlídce holčička definitivně oslepne. Časem se naučí Braillovo písmo, čte si romány Julesa Verna a s otcem, který ji vřele miluje, vlastně až na tu slepotu prožívá krásné dětství.

Pár set kilometrů odtud, v uhelném revíru u německého Essenu, najde osmiletý Werner Pfennig s vlasy bílými jako sníh na skládce kousky starého rádia. Se sestřičkou Juttou žijí v sirotčinci, neboť jejich otec stejně jako tolik jiných zahynul při závalu v dole. A Frau Eleně, která se o děti stará, neustále klade všetečné otázky. Je fascinován přírodními vědami. A hlavně, záhy dokáže spravit každý rozhlasový přijímač. Takže po pár letech takto poslouží jednomu vysoce postavenému pánovi, jenž jej doporučí do speciální nacistické školy, která má z chlapců vykovat správné německé muže oddané vlasti a Adolfu Hitlerovi.

Ta škola je lekcí z bezcitnosti. „Nevěřte svému rozumu,“ nabádá mladičké kadety jejich hnusný komandant Bastian, „rozum tíhne k otázkám, vy ovšem potřebujete jistotu.“ Ale Werner taky tíhne spíš k otázkám, pokud nějakou jistotu hledá, pak ve vědě. „Tvůj problém, Wernere, je v tom, že pořád věříš, že máš nad svým životem moc,“ řekne mu trpce přítel Frederick, jenž se jako jediný dokáže surovému drilu vzepřít.

Obálka knihy Jsou světla, která nevidíme

Partie je rozehraná. Po německém vpádu do Francie prchá Daniel s dcerkou z Paříže. Nese s sebou diamant, netuší, zda pravý, nebo jednu ze tří kopií, které vedení muzea nechalo zhotovit. Cesta skončí v přístavu Saint-Malo u Danielova prastrýce, který po šoku z první světové války trpí agorafobií a léta nevyšel z domu.

Do tohoto bretaňského města přijede pár týdnů po spojenecké invazi i Werner, specialista na pátrání po odbojových vysílačkách. A na Saint-Malo padají spojenecké bomby. Doerr tu vychází z faktu, že město bylo v srpnu 1944 skutečně zničeno a po válce zrekonstruováno.

Jsou světla, která nevidíme je válečný román. Nebo spíš román o lidech ve válce, o tom, jak si i v nejkrutějších dobách zachovat kapku lidskosti. Román pečlivě vystavěný jako dřevěné domečky, které Daniel vyrobil pro Marii-Lauru, aby se dokázala orientovat v ulicích, komponovaný z kratičkých kapitol přeskakujících v čase i v ději, plný představivosti proplétající bajku s líčením technických vynálezů i podivuhodných jevů přírody: „Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy.“

Ostatně – nejméně vzrušující je nakonec osud Moře plamenů.