Zemřít na jaře vypráví příběh dvou sedmnáctiletých kamarádů, kteří musí na konci druhé světové války narukovat do boje. Tragická shoda náhod je nakonec postaví proti sobě – se zbraní v ruce. Šedesátičtyřletého Rothmanna k napsání knihy inspiroval osud vlastního otce.
Kdy před vámi otec poprvé vzpomínal na válku?
Nikdy. Sám od sebe mi o tom nikdy nevyprávěl. Musel jsem se ptát, poprvé tak v osmi devíti letech. Tázal jsem se, jestli někdy ve válce vystřelil, jestli někoho zabil. Často mi ale bohužel odpovídal mlčením.
Musel jste proto v knize fabulovat?
Neřekl bych, že jsem musel vyloženě fabulovat. Měl jsem sesbírané vzpomínky z vyprávění dalších pamětníků, třeba mého strýce. A tam, kde jsem vyloženě nic nevěděl, jsem se jednoduše pokusil vcítit do jednotlivých postav. Důležitým motivem pro tu knihu byla dětská vzpomínka na vypravování jednoho z mých příbuzných, který musel během války zastřelit svého blízkého přítele.
Který z otcových zážitků pro vás bylo nejtěžší převést na papír?
Určitě scéna popravy jeho kamaráda. A tady zrovna musela přijít fabulace, protože to mi nikdo odvyprávět nedokázal. Snažil jsem se to napsat co nejcitlivěji a zároveň detailně, tak, aby to u čtenáře vzbudilo živou představu.
Ta kniha vypráví o přátelství za války. Jak tehdy vypadalo?
To je těžká otázka. Můj otec se se svým přítelem dělil o poslední cigaretu. To je ono. Podobné to pak bylo, když později pracoval jako horník.
Německá literatura je plná válečných příběhů. Přesto, je téma, o kterém se mlčí?
Doteď to všechno bylo jakési zúčtování s generací našich otců. Bylo nutné vyřešit otázku, zda jsou vinni, když bojovali. Úkolem další generace je podle mě spíše snaha jim porozumět. Mnozí z nich bojovali proti své vůli.
Cítil jste někdy vůči otci zášť?
Vůbec, vždycky jsem se ho spíš snažil pochopit. Můj otec byl do války povolán proti své vůli, nebyl to nacista. Tím, že o tom ale táta nikdy nemluvil, bylo pro mě to porozumění mnohem složitější.
Dříve jste se živil jako zedník. Jak jste se dostal k psaní?
Hodně jsem četl, vyrostl jsem na Hermannu Hessovi. Chtěl jsem dělat to, co on, jen trochu jinak.
Proč se k nám dostává vaše dílo až teď?
To nemá nějaký specifický důvod. V Německu říkáme, že některé knihy mohou dobře cestovat a jiné ne. Tak doufám, že tato bude ten první případ.
V čem podle vás může oslovit českého čtenáře?
Nabízí společnou sdílenou historii a hlavně vhled do pocitů těch, kdo jsou označováni jako viníci. Do struktury jejich uvažování, do německé válečné mašinerie.
Máte oblíbeného českého autora?
Bohumila Hrabala. Líbí se mi jeho silná řeč, smyslnost psaní a vyjadřování psychologických záležitostí. Obecně se ale na takovou otázku jen velmi těžko odpovídá. Málokdo dokáže říct, proč někoho miluje.
