Před třemi týdny zněla její slova Bundestagem, naslouchal jim spolkový prezident i kancléřka. Takové slávy by se Lenka Reinerová bývala ráda zúčastnila, ale nemohla. Od léta ji trápí následky jednoho zakopnutí o koberec, jež ji připoutalo na invalidní vozík. Přijímala mě na lůžku, trochu nalomená, ale stále plná námětů na příští knihy.
* V Bundestagu vás pasovali na velvyslankyni česko-německého smíření. Cítíte se tak?
Titul myslím v tomto směru nemám, ale pravda je, že se o to velice snažím. A snad to nejkonkrétnější, co jsem dokázala, bylo založení Pražského literárního domu pro naše - podotýkám naše - německy píšící autory. Přehlížím svůj dlouhý život a samozřejmě přemýšlím: Zanechám tady něco? A upřímně řečeno, jsem skutečně ráda, že ve světě plném konfliktů a nedorozumění jsem tohle mohla uskutečnit. Protože si myslím, že existuje mezi námi, Českou republikou a Německem, celá řada otevřených otázek.
* Třeba?
Teď je to již uklidněné, ale mně velice vadilo, že jsme měli problém s vystěhováním bývalých občanů německé národnosti. Ne že bych byla od a do zet proti tomu - mám příliš mnoho konkrétních zkušeností, jaké to bylo v pohraničí od polovičky 30. let. Nemohla jsem spolknout, když se nám stále říkalo, že to celé byla nespravedlnost. Hodně si pamatuji. Nepochybuji, že mnohé se při odsunu stát nemělo. Ale to bylo a nemůžeme na tom věčně setrvat - ani jim, ani nám by to nepomohlo.
* Myslíte, že se už Češi s Němci usmířili?
Usmířit? To je velké slovo. Něco jiného je vysoká politika a něco jiného takzvaní obyčejní lidé. Ti vystěhovaní bývali naši občané, tam máme pomalu třetí generaci. Narodili se, vyrůstali v Německu a znají naši zem jen z povídání rodičů, prarodičů. Ti už musí mít jiný postoj. Usmíření, mám ten dojem - a asi je to povrchní - se do značné míry daří spíše poblíž jižní hranice, to znamená Rakousko. Ta křeč je tam menší než s Bavorskem. Je třeba se lépe poznat, navzájem. Ať sem jedou ti lidi a naši lidi ať jezdí do Německa - aby to dostalo normální sousedské vztahy.
* Po projevu v Bundestagu jste poznamenala, že mladí lidé někdy pociťují únavu z tragédií, které se na ně odevšad řinou. Jak předávat tu tragickou historickou zkušenost, jakou je holokaust?
To je do jisté míry oříšek. Staly se hrozné věci, mírně řečeno hrůzy. Ale nelze jimi lidi donekonečna krmit. To nejde, to je proti lidské nátuře. Jsou jiné hrůzy dneska, které je také těžko pojmout. Myslím, že se o tom, co se událo, má i nadále psát i mluvit, ale formou, která je pro dnešního člověka, pro dnešní mladou generaci, přijatelná.
* Jak jste tedy vnímala německý ceremoniál ke Dni holokaustu? To je přece také rituál...
Ať se to jednou za rok dělá, přijde na to jak. Ve svém projevu jsem se snažila nemluvit příliš o tom, co je obecně známé. Když se mluví o jednotlivém osudu, je to působivější. Když slyším zprávu, že někde bylo zabito násilným způsobem padesát lidí, děsí mě to - dovedu si to představit. Ale už si představit nedovedu, že někde bylo zabito pět set, pět tisíc lidí.
* Předloni jste dostala Velký kříž za zásluhy, teď byl projev v Bundestagu. Jaký význam pro vás mají podobná ocenění?
Velice jsem litovala, že jsem tam nemohla být osobně, to je logické. Poněvadž mluvit k vládě Německa, poslancům, je něco mimořádného. Nejsem žádný diplomat, politik, státník. Jsem prostě Pražanka, k tomu ještě židovského původu, a když mě pozvou do nejvyšší instituce, kterou mají, to není maličkost. Také jsem si byla a jsem si vědoma té zodpovědnosti, kterou máte. I když já reprezentuji jenom sebe, říkám, co já si myslím.
* A nepřipadá vám, že se těch oficiálních nejvyšších poct přece jen více dostává ze strany německé než české?
Některý to ocení, některý to neocení. Vím, to jsem tedy pochopila, že Němci dovedou ocenit, že se zasazuji a snažím o vzájemné sblížení a porozumění. Mám jeden z nejvyšších německých řádů, tak co víc ještě chci? Dostala jsem, když byl Václav Havel prezidentem, Medaili Za zásluhy. Jsem čestnou občankou města Prahy. Ale to všechno jde jaksi na stejné konto - obyčejně řečeno, ta dobrá vůle.
* Ve vaší poslední knize Čekárny mého života popisujete čekání. Na co jste nejdéle čekala?
Nečekala jsem na nic, upřímně řečeno. Čekala jsem na konec války, ale to není nic mimořádného. Tu knížku jsem psala proto, že mi bylo najednou nápadné, že vlastně celý život, i na něco velice banálního, stále musíme čekat. Jinak to zatím nejde. Ale možná to bude za chvíli nějak jinak, způsob života se obrovsky mění.
* Jste bytostná optimistka. Co vás žene kupředu, kde berete sílu?
Příroda ke mně asi byla laskavá. Dala mi geny, nebo co to je, které mi pomohly přežít to všechno, co jsem přežít musela, to znamená skoro celé jedno století. A jaké století. Narodila jsem se za první světové války, dorůstala ve druhé. Nevím, v kterých generacích - a podotýkám, že je to osud celé mé generace - bylo za sebou tolik převratných událostí jako v té naší. Že to, co do dneška bylo vůbec to nejlepší na světě, je od zítřka vůbec to nejhorší. A u nás se to odehrálo několikrát. Vidíte, a teď mě skácelo jedno malé ublížení, jenže to byla náhodou přeražená kyčel. Také to musím přežít. Jiná možnost není, že jo. Přežijete jednu velkou zlou událost, pak druhou a pak třetí. Já nevím, jestli je to optimismus. Je to spíš jakási výdrž.
* Dá se té výdrži naučit?
To nevím, skutečně nevím. Naučit myslím se to nedá, ale trošičku vůle, chtít, to snad jo.
Příběh dlouhého životaNěmecky píšící spisovatelka židovského původu Lenka Reinerová se narodila 17. května 1916 v pražském Karlíně. Přátelila se s E. E. Kischem, pracovala v emigrantských novinách Arbeiter Illustrierte Zeitung vycházejících v Praze. Před příchodem nacistů odjela do Rumunska, za války však ztratila jedenáct příbuzných. Byla internována ve francouzských táborech, roku 1941 po komplikované cestě přistála v Mexiku. Po válce žila se svým mužem, jugoslávským lékařem Theodorem Balkem, v Bělehradě, do Prahy se vrátila roku 1948. V 50. letech byla více než rok vězněna v pražské Ruzyni. Po roce 1968 nesměla publikovat, od 80. let její knihy vycházely v Německu. |
