Jako teoretička tance znáte Nikolu Márovou velmi dobře. Byl pro vás knižní rozhovor s ní i tak trochu poctou?
Do jisté míry ano. Jméno Nikoly Márové je v tanečním světě opravdu pojem, se kterým jsem se sama potkávala téměř od dětství, jak zmiňuji i v knižní předmluvě. Přesto jsem se snažila přistupovat k rozhovorům co nejprofesionálněji a být co nejvěrnějším reproduktorem Nikolina příběhu než někým, kdo do něj vnáší vlastní interpretaci a chce třeba z úcty něco přikrášlit.
Zuzana Rafajová
|
Jak spolupráce vlastně vznikla?
Zcela nečekaně! Ozvala se mi sama Nikola, že ji oslovilo nakladatelství s nápadem na knižní rozhovor a že během brainstormingu padlo i moje jméno. Přiznám se, že jsem byla v šoku. A zároveň jsem měla pocit, že taková příležitost se neodmítá. Takže jsem kývla, aniž bych upřímně řečeno měla jasnou představu, do čeho jdu.
Takže první zkušenost s psaním knihy. Jaké to pro vás bylo?
Jsem zvyklá psát kritiky, recenze, občas rozhovory, ale tohle je úplně jiná disciplína. U běžného rozhovoru často pracujete v časové tísni, máte přinejlepším dvě hodiny materiálu a z něj vytáhnete esenci. Jenže kniha je maraton, ne sprint. Najednou si uvědomíte, že potřebujete nejen obsah, ale i tvar, rytmus a prostor. A že musíte být opravdu poctivým partnerem člověku, který vás pustí do svého života. Bylo to náročné, ale díky Nikolině ochotě a otevřenosti se z toho stal krásný proces.
Když jste se do práce pouštěla, měla jste už v hlavě nějakou představu, jak kniha bude vypadat?
Popravdě, neměla. Věděla jsem jen, že nechci čistou biografickou chronologii, ale zbytek jsem nechávala vyplynout ze situace. Člověk má v hlavě samozřejmě alespoň hrubé obrysy, jinak by z přemíry volnosti zešílel. Pokud se jich pak alespoň vzdáleně přidržuje, struktura ve výsledku sama zcela přirozeně vyleze na povrch.
Od začátku mě ale lákalo použít jako kompoziční rámec Nikolino odcházení z Národního divadla. Je to silný moment, plný emocí i bilancování. Funguje jako přirozený vstup k tomu, aby se člověk ohlížel zpátky, a na konci pak uváže tu finální mašličku.
Jsem rebel, ne víla! Primabalerína o tetování, konci kariéry i baletních důchodech |
Jak jste nastavily hranice toho, o čem se bude mluvit? Přece jen jde o velmi osobní knihu.
Říkala jsem Nikole hned na začátku: „Je to vaše kniha. Vy o všem rozhodujete.“ A brala jsem to naprosto vážně. Kdyby se některému tématu chtěla vyhnout nebo u jiného změnila názor, respektovala bych to bez diskuzí, klíčová pro mě byla její spokojenost.
Ale k mému velkému překvapení byla ohromně otevřená. Mluvila velmi upřímně nejen o kariéře, ale i o vztazích, rodičovství, o svém těle, o strachu, o radosti. Důležitá pro ni byla i citlivost a přesnost formulací. Na těch si dávala nesmírně záležet. Nad některými pasážemi jsme docela dlouho diskutovaly a snažily se najít co nejfunkčnější cestu, která obsáhne vždy tu správnou emoci a názor.
Zároveň jste zmínila, že velká část knihy vznikla po telefonu.
Je to tak. Nikola je nesmírně vytížená, a pro mě to také bylo praktické. Nakonec se ukázalo, že telefon je pro takto dlouhý rozhovor skvělá forma. Nikola se uvolnila, povídání plynulo, nebylo to formální. Absolutní většina materiálu vznikla právě během těchto dlouhých hovorů.
Jako taneční teoretička máte ke světu baletu blízko. Pomohlo vám to, nebo spíš komplikovalo?
Obojí. Pomáhá, že rozumíte kontextu, stylům, repertoáru. Že víte, jaké nároky balet klade. Ale zároveň to svádí k přehlédnutí specifik světa baletu, které vy považujete za automatické, případně k přílišné odbornosti, které jsem se chtěla vyvarovat. Kniha by měla být pro všechny, jak pro znalé baletomany a baletomanky, tak pro ty, kdo o tanci třeba nevědí ještě vůbec nic. Vše vybalancovat je pak občas, pravda, jako chtít naučit šneka žonglovat.
Balet? Podruhé bych stejně nevolil. Je to strašná dřina, říkal Vlastimil Harapes |
V knize se často vracíte k tématu tělesnosti. Otevřela vám Nikola něco, co jste zvenčí úplně netušila?
Ano. Věděla jsem, že balet je extrémně náročný obor, že je plný bolesti a odříkání, že je za ním neskutečný dril a dřina. Ale až popisování konkrétních momentů, zranění, nemocí, krizových situací vám tohle všechno zhmotní. Najednou nejde o teorii, o které čtete. Najednou je to život člověka, co sedí před vámi. Se všemi bolístkami a křivdami, ale i láskou a vášní. Nikola o tom mluví nesmírně věcně, díky čemuž je téma ještě silnější.
Neuhýbáte ani před problematickými stránkami baletního prostředí.
Vyhnout se jim nelze, pokud nechcete být pokrytečtí. Vážení, tlak na tělo, někdy tvrdé zacházení na konzervatoři či v profesionálním souboru… Jde o realitu, kterou prošla i Nikola a kterou mnoho tanečnic a tanečníků zná. Mým cílem ovšem nebylo stavět se do role moralistky. Šlo mi o to dát prostor reflexi: jak to bylo, co se změnilo, co by si dnes už ona sama nikdy nedovolila říct vlastním studentům a studentkám. Ale i konkrétně pojmenovat a popsat chvíle, procesy nebo projevy a ukázat je v nezjemněném světle.
Osobnost na prknech Národního divadla
Které role Nikoly Márové jsou podle vás klíčové pro pochopení její osobnosti?
Samozřejmě Odette a Odilie v Labutím jezeře. V této dvojroli se propojilo všechno, co Nikolu charakterizuje. Její technika, tělesné dispozice, muzikalita, citlivost. Pro mě je nicméně nejzajímavější její období po třicítce, kdy začala opravdu zrát jako interpretka. Kdy role dostaly nové vrstvy, nové hloubky a odstíny. Těch rolí je mnoho, kritiky se velmi pochvalně vyjadřovaly třeba o její Matce ve Svěcení jara Glena Tetleyho. Ale pokud bych měla vybrat jedinou, byla by to pro mě osobně ta poslední. Blanche du Bois z Tramvaje do stanice Touha.
Tyto role už si zkusila nejedna baletka. Co ale podle vás dělá z Nikoly skutečnou primabalerínu?
To zvláštní, těžko uchopitelné „něco“. Charisma, přítomnost, schopnost vtáhnout diváka, komunikovat, jen netančit nebo hrát, ale být. Technika je samozřejmost, bez ní to nejde. Ale Nikola má navíc silnou osobnost. To je dar.
Labutí jezero v obýváku. Jak prožívají karanténu tanečníci Národního divadla |
V knize zachycujete i odchod Márové ze scény. Vy sama jste říkala, že vás překvapilo, jak nadějně vyznívá.
Ano, protože to je vzácné. Mnoho umělců končí bolestně – ze zdravotních důvodů, kvůli konfliktům, nebo jen proto, že jim někdo řekne je čas. Nikola odešla vědomě, z vlastního rozhodnutí, krásně, ve chvíli, kdy ještě pořád mohla být na scéně královnou.
Když se teď na hotovou knihu díváte, co v ní sama pro sebe vidíte?
Především dlouhou spolupráci, která byla založená na velké důvěře a otevřenosti. Rok intenzivního povídání, přemýšlení, vracení se k různým tématům. Vidím v ní příběh ženy, která má za sebou výjimečnou kariéru, ale zároveň žije úplně obyčejné věci jako my ostatní.
