Koho by zajímalo čtení o polobotkách, bazénech, telegramech nebo CD-ROM discích? Kromě pár odborníků asi málokoho. Když však dodám, že jde o polobotky Tomáše Bati, bazén pod Barrandovem, telegram Milady Horákové a disky s antivirem Avast, vyvstanou před čtenáři najednou silné příběhy, které se jednou provždy zapsaly do českých dějin.
„Švec Tomáš Baťa je (polobotky, pozn. red.) začal vyrábět v době, kdy mít jedny nebo dvoje boty na několik desítek let bylo běžné a boty nebyly určeny výhradně pro jednoho člena rodiny. Často se dědily, neustále opravovaly, a dokonce se dávaly do výbavy novomanželům,“ připomíná autorka knihy Baťa v džungli Markéta Pilátová původ věci, která stála za vybudováním obuvnického impéria známého po celém světě. Ze zdánlivé obyčejnosti vyrostl gigant, jako tomu bylo mnohokrát předtím i poté.
Kniha formou esejů o jednotlivých artefaktech spojuje odborné úvahy s osobními vzpomínkami pamětníků, které i přes svůj individuální rozměr trefně přispívají do celé mozaiky.
„Zdánlivě malicherné soukromé mikrovzpomínky se tak ukotvují v kulturně-společenském kontextu a mísí se s ‚velkými dějinami‘, významnými milníky naší mnohovrstevnaté historie,“ píše v úvodu editorka publikace Petra Nováková.
Kromě zmiňované Pilátové se na publikaci podílel fotograf Ibra Ibrahimovič, šéf Labyrintu Joachim Dvořák nebo lékař Josef Koutecký. Právě známý chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu se postaral o poslední text Emánek. Vypráví v něm o kostře nedonošeného dítěte, kterou zachránil před vyhozením a ona jej pak další půlstoletí provázela v jeho práci. Má tak spíše symbolický význam.
Bude o čem psát dál?
Ač jsou Příběhy věcí hlavně záležitostí vyprávění z let minulých, nenápadně upozorňují na budoucnost a osud věcí jako fyzických objektů.
Technologie společnost vzdalují od hmotného a jen úvaha, o čem by asi podobná kniha mohla vyprávět za sto let (pokud se i kniha nepřesune do čistě elektronické podoby), přináší zajímavé a možná trochu děsivé zamyšlení. Vždyť už ani ty vstupenky na koncert, o kterých píše Šimon Šafránek, si nechodíme kupovat osobně a nosíme je v podobě QR kódů v telefonech.
