Před lety převedlo ministerstvo školství kompetenci sestavovat seznam doporučené četby na školy. Nyní by však více než polovina české veřejnosti uvítala, kdyby do jeho podoby mohli částečně mluvit i žáci a studenti. Avšak jedině za podmínky, že by do něj stále mohli zasahovat i vyučující. Průzkum knihkupectví Martinus realizoval na reprezentativním vzorku 525 respondentů prostřednictvím služby Instant Research.
Jen čtvrtina dotazovaných by raději zůstala u tradičního seznamu školní četby, který stojí na českých a zahraničních literárních klasicích včetně Boženy Němcové, Jaroslava Haška, Ernesta Hemingwaye nebo Williama Shakespeara. Právě díla prvních tří zmiňovaných se však podle hlasování čtenářů na webu knihkupectví nejčastěji ocitají na hromádce odložených, respektive nedočtených knih. Jmenovitě jde o Babičku, Osudy dobrého vojáka Švejka a Starce a moře.
Naopak Erbenova Kytice a Povídky malostranské od Jana Nerudy stále baví. Myslet si proto, že staré klasiky už netáhnou, by bylo příliš zjednodušující. V některých případech svou roli sehrály zdařilé filmové adaptace, v jiných zase přirozená nechuť číst notoricky známé dílo.
Dát dětem prostor vyjádřit se k doporučené četbě, by tak nemuselo být čistě sebevražedné tažení ve snaze nahradit Boženu Němcovou C. D. Paynem. Mnozí kantoři by se navíc prostřednictvím žáků mohli dostat k titulům, které se do jejich osnov už nevešly a u dětí automaticky nevyvolávají pubertální výraz s očima v sloup. Možná by se nakonec i přišlo na to, že děti už dávno nezajímá pouze Harry Potter a Pán prstenů.
Všeho s mírou
Obzvlášť pro starší děti už v dnešní době vzniká specializovaná young-adult literatura, která se často až protivně a hlavně zbytečně přizpůsobuje jejich zvyklostem – obsahovým i formálním. Na jednu stranu tak teenageři mají znovu v rukou knihy, které čtou se zápalem, na stranu druhou jsou pro ně vysoce komfortní, tudíž s téměř nulovým obsahem přidané hodnoty.
Stejně jako sociální síť Facebook, hudební služba Spotify nebo videoplatforma YouTube, tak dětem (ale nejen jim) začala i nakladatelství vycházet čím dál více vstříc. Škola by proto v takové chvíli měla zůstat pevným a neměnným bodem, který je čas od času přinutí posunout se dál za hranice toho, co se jim líbí nebo je příbuzné jejich vkusu. V opačném případě totiž zalezou do své ulity a jen těžko je bude někdo tahat ven.
Domnívat se však, že děti, respektive žáci a studenti někdy výrazněji změní postoj k povinnosti, k něčemu, co prostě musí udělat, je naivní. Stejně naivní jako zaryté přesvědčení šesti procent respondentů, kteří by školní četbu z povrchu zemského smetli úplně.
