STARÉ ZNÁMÉ METODY
Oakleyová snese některé poznatky z antropologie, sociologie, etologie či psychologie vybrané ne snad tak, aby všechny svědčily pro výše zmíněnou genderovou teorii - to by nebylo dost rafinované, ale rozhodně tak, aby jaksi převažovaly ty poznatky, jež její genderovou teorii podporují. Pokud se zmiňují skutečnosti svědčící proti názoru feministek, označí se za důkaz, jak hluboce se podařilo lidem vštípit role souhlasné s jejich pohlavím. Zcela se vynechá filozofický názor čerpající z víry v Boha napříč civilizacemi, věky a kulturami.
I Oakleyová používá omletý feministický argument, že ženy v minulosti nemohly vyniknout v umění či vědě, neboť jim společnost házela klacky pod nohy. Ale copak mnohý muž-tvůrce nemusel překonat tvrdá protivenství, která mu společnost stavěla do cesty? Je-li však záhodno kupříkladu doložit, že otec může převzít mateřskou roli od kojeneckého věku dítěte, londýnská socioložka argumentuje existencí umělé výživy, ač věda snad již jasně doložila nezastupitelnost kojení pro zdravý vývoj dítěte.
Občas se do textu také přisype něco z feministické zahořklosti, třeba tvrzení, že psychologové-muži kladou důraz na mateřství z pocitu viny - stydí se prý, že péči o děti nechávají otcové na matkách. A Marie Čermáková se pak v předmluvě k českému vydání neopomene ohánět nepravdivým tvrzením, že autorka čtenářům názory nevnucuje, nýbrž je učí pracovat s fakty.
NECHTE MI MÉ POCITY
Tohle všechno neznamená, že je nezajímavé se s gender studies seznámit. Ne každý ví, že u kmene Čambuliů z Nové Guineje se ženy blíží našemu ideálu mužství, folklor ostrova Trobriand obsahuje historku o únosu muže ženou, že kastrace králíka před 21. dnem prenatálního vývoje způsobí vytvoření úplného ženského pohlaví či že Maslow doložil, že dominantní ženy prý mají větší radost ze sexu. Především však kniha dokládá, jak hluboká a dál se rozšiřující je propast mezi člověkem technokratické civilizace a jeho vlastní přirozeností, potřebuje-li ke své ženské nebo mužské identifikaci pracovat s vědeckými informacemi.
Dovolte však osobní vsuvku: kniha Ann Oakleyové se mi spolu s informacemi hned také snaží namluvit, že žádnou přirozenost nemám, respektive, že můj hluboký pocit radosti z vlastního ženství mi byl vnucen mužskou populací za účelem udržení mě a ženského živlu vůbec pod knutou. To je docela zábavné.
Přitom nejdůležitější věci v životě - soucit, víra, láska - jsou věcí subjektivního cítění a jako takové nejsou nijak vědecky dokazatelné. Tak feminismus povolává do svých služeb vědu, aby dál potlačovala v ženách "to ženské" (pocitové, subjektivní), co však nakonec bude chybět a už chybí, jak na to narážíme všude kolem, v celé společnosti.
MOC, O TU ZDE BĚŽÍ
Podle české předmluvy dosavadní analýzy mužských a ženských sociálních funkcí vyjadřovaly optiku muže - až genderová studia vidí věci z ženského hlediska. Ale skutečností je, že "gender" má prostě asi takovou optiku jako ty odnože feminismu, které tvrdí, že ženy v 21. století ovládnou svět, že už se nenechávají tolik "zotročovat" rodinou, že se více věnují vlastním zájmům a cílům, že se více uplatňují v typicky mužských profesích, že vztah každé ženy k vlastním dětem je ambivalentní (láska a nenávist zároveň), nebo že ženy jsou hodné, protože mají strach takové nebýt atd. A jedním dechem tyto osoby, jež zjevně netuší, jak může být žena šťastná "přijetím" a "dáváním", ústupností k těm, které miluje, aniž je z ní přitom frustrovaná troska, tak tyto osoby vydávají vlastní sobectví a tvrdost za jakousi obecnou normu ženskosti a sdělí: Jsem žena, kdo je víc!? Jejich pýcha tedy pramení pouze z biologické danosti, která však přece, v tom lze s "gender" souhlasit, nic o ženskosti či mužnosti nevypovídá.
A právě takový je "ženský" pohled zprostředkovaný knihou Ann Oakleyové. Text podsouvající, že by ženy dnes zcela běžně řídily firmy, ministerstva či bagry, kdyby jim rodiče v dětství nesebrali hračková rypadla a nevnutili místo nich panenky. Jako sláma z bot z něj ovšem čouhá touha po moci. A ta je vždycky stejná, bez ohledu na pohlaví.
Oakleyová snese některé poznatky z antropologie, sociologie, etologie či psychologie vybrané ne snad tak, aby všechny svědčily pro výše zmíněnou genderovou teorii - to by nebylo dost rafinované, ale rozhodně tak, aby jaksi převažovaly ty poznatky, jež její genderovou teorii podporují. Pokud se zmiňují skutečnosti svědčící proti názoru feministek, označí se za důkaz, jak hluboce se podařilo lidem vštípit role souhlasné s jejich pohlavím. Zcela se vynechá filozofický názor čerpající z víry v Boha napříč civilizacemi, věky a kulturami.
|
Pohlaví, gender a společnost |
| Překlad: Milena Poláčková a Martin Poláček |
| Předmluva: Marie Čermáková |
| Lektorka českého překladu: Marcela Linková |
| Nakladatelství: Portál, Praha 2000 |
| Rozsah: 172 stran |
| Náklad: neuveden |
| Cena: 197 korun |
Občas se do textu také přisype něco z feministické zahořklosti, třeba tvrzení, že psychologové-muži kladou důraz na mateřství z pocitu viny - stydí se prý, že péči o děti nechávají otcové na matkách. A Marie Čermáková se pak v předmluvě k českému vydání neopomene ohánět nepravdivým tvrzením, že autorka čtenářům názory nevnucuje, nýbrž je učí pracovat s fakty.
NECHTE MI MÉ POCITY
Tohle všechno neznamená, že je nezajímavé se s gender studies seznámit. Ne každý ví, že u kmene Čambuliů z Nové Guineje se ženy blíží našemu ideálu mužství, folklor ostrova Trobriand obsahuje historku o únosu muže ženou, že kastrace králíka před 21. dnem prenatálního vývoje způsobí vytvoření úplného ženského pohlaví či že Maslow doložil, že dominantní ženy prý mají větší radost ze sexu. Především však kniha dokládá, jak hluboká a dál se rozšiřující je propast mezi člověkem technokratické civilizace a jeho vlastní přirozeností, potřebuje-li ke své ženské nebo mužské identifikaci pracovat s vědeckými informacemi.
Dovolte však osobní vsuvku: kniha Ann Oakleyové se mi spolu s informacemi hned také snaží namluvit, že žádnou přirozenost nemám, respektive, že můj hluboký pocit radosti z vlastního ženství mi byl vnucen mužskou populací za účelem udržení mě a ženského živlu vůbec pod knutou. To je docela zábavné.
Přitom nejdůležitější věci v životě - soucit, víra, láska - jsou věcí subjektivního cítění a jako takové nejsou nijak vědecky dokazatelné. Tak feminismus povolává do svých služeb vědu, aby dál potlačovala v ženách "to ženské" (pocitové, subjektivní), co však nakonec bude chybět a už chybí, jak na to narážíme všude kolem, v celé společnosti.
MOC, O TU ZDE BĚŽÍ
Podle české předmluvy dosavadní analýzy mužských a ženských sociálních funkcí vyjadřovaly optiku muže - až genderová studia vidí věci z ženského hlediska. Ale skutečností je, že "gender" má prostě asi takovou optiku jako ty odnože feminismu, které tvrdí, že ženy v 21. století ovládnou svět, že už se nenechávají tolik "zotročovat" rodinou, že se více věnují vlastním zájmům a cílům, že se více uplatňují v typicky mužských profesích, že vztah každé ženy k vlastním dětem je ambivalentní (láska a nenávist zároveň), nebo že ženy jsou hodné, protože mají strach takové nebýt atd. A jedním dechem tyto osoby, jež zjevně netuší, jak může být žena šťastná "přijetím" a "dáváním", ústupností k těm, které miluje, aniž je z ní přitom frustrovaná troska, tak tyto osoby vydávají vlastní sobectví a tvrdost za jakousi obecnou normu ženskosti a sdělí: Jsem žena, kdo je víc!? Jejich pýcha tedy pramení pouze z biologické danosti, která však přece, v tom lze s "gender" souhlasit, nic o ženskosti či mužnosti nevypovídá.
A právě takový je "ženský" pohled zprostředkovaný knihou Ann Oakleyové. Text podsouvající, že by ženy dnes zcela běžně řídily firmy, ministerstva či bagry, kdyby jim rodiče v dětství nesebrali hračková rypadla a nevnutili místo nich panenky. Jako sláma z bot z něj ovšem čouhá touha po moci. A ta je vždycky stejná, bez ohledu na pohlaví.
