„Pak jsou tyhle rána. Rána po noci na moři. Sám, a ta samota v noci na palubě je hlubší než ve dne. A dlouhá, nekonečná. Pevnina není vidět, dá se jen tušit a pak začne svítat. Napřed nepostřehnutelně, ale něco se mění.“
Stále si živě vybavuji, když jsem poprvé přečetl Bukowského. Jak jsem na posezení zhltnul Topolovu Sestru. Potěšení z Hakla a jeho nedostižné zachycení města mého srdce.
Čím je člověk starší, tím hůře nachází radost z nového. Dnes, kdy nás pohltil virtuální svět, temno sociálních sítí, apokalypsa AI (ten, kdo vyrostl na Terminátorovi z roku 84, netrpí iluzemi), jsem pokaždé štěstím bez sebe, když narazím na dobrou knihu. Byl jsem u vytržení z „konce“ Juliana Barnese stejně jako z „klimatické lásky“ Josefa Pánka.
Naposledy jsem čirou radost ze čtení zažil u prvotiny Petra Kose Kovbojové na moři.
