Nejen pro dospělé, taky pro mládež a pro děti. A když má volnou chvilku, vyzkouší si navíc třeba mystifikaci nebo seriózně pojatou historickou práci. Co nachystal čtenářům teď?
Rovnou dvě novinky naráz: první pro děti, druhou pro mládež. Jde o další díly skvěle rozjetých sérií: v první se příběhy točí kolem jezevce Chrujdy a jeho zábavných kumpánů z lesa Habřince, v druhé pak drží dějové otěže dospívající trojka Hugo, Hubert a Ofélie, zkráceně H2O. První kousek dostal název Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (vydal Meander), druhý se jmenuje H2O a pastýřové snů (vydal Abramis).
Knihy jsou navenek různé – už jen proto, že Chrujdu namalovala Lucie Dvořáková, zatímco copatá Ofélie a její společníci vyrostli pod rukama Galině Miklínové. Jádro však mají společné: Stančíkovo literární požitkářství. Autor s gustem baví čtenáře i sám sebe. Používá k tomu celou škálu nástrojů počínaje jazykovou a situační komikou přes sympaticky ztřeštěné rozvíjení děje až po obecné vidění skutečnosti jako klubka fantazií. Ostatně příběh má v obou případech pohádkový rámec. Dobro dá zlu na frak.
Když přiletí do Habřince hejno netopýrů a zamoří les pekelným rámusem kapely Big Bat Band, Chrujda je šťastně odkloní. A nejen je, i drzého tchoře Smradolfa, který krouží kolem jeho milé, lasičky Aničky. Podobně zapracují kamarádi z H2O na postavě Hermenegilda Vulpese, „profesora zlosinologie“, který si tentokrát usmyslel, že z lidí vysaje jejich sny.
Kus dítěte
Na Chrujdovi si smlsnou nejspíš pěti- či šestiletí, na dobrodružstvích trojky H2O pak čtenář kolem deseti jedenácti let. Stančík jim jde vstříc: mladším servíruje více pohádkovosti a rychlé zábavy, starším pak pomalejší, náročnější tahy. Hugo, Hubert a Ofélie čile komunikují se záhrobím, navštěvují říši skřítků, v neposlední řadě disponují zmenšovadlem i parádním létajícím autem. A někde na dně textu kladou podstatné otázky.
Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů + H2O a pastýřové snůautor: Petr Stančík nakladatel: Meander + Abramis |
Co by zbylo z člověka, kdyby přišel o svá denní a noční snění? Kdyby je dobrovolně odevzdal svému mobilu? A co když se toho v realitě kolem děje stokrát víc, než běžně vidíme? Co když je pražský Žižkov, který byl zřejmou předlohou pro kulisy příběhu, opravdu magickým místem? A není náhodou součástí přítomnosti i veškerá minulost? Součástí jednoho člověka i ten druhý?
Stančík se nakonec ptá v H2O i Chrujdovi stejně jako ve svých knížkách pro dospělé. Jako by psal pořád týž příběh. Příběh o možnostech a snech, svobodné hře a očistné kreativitě. Příběh o tom, jak je důležité vtáhnout do dospělosti i pořádný kus dítěte. Hodí se to v životě i literatuře.
