Peter May: Muž z ostrova Lewis
První díl měl název Skála vyšel v roce 2009 nejdříve ve Francii, o necelé dva roky později také ve Velké Británii. Zde osm týdnů figuroval na žebříčku bestsellerů, zvítězil v anketě o nejoblíbenější knihu podzimu 2011 a BBC plánuje natočit jeho filmovou verzi. V září 2012 vyšel druhý díl s názvem Muž z ostrova Lewis a v lednu 2013 závěrečný díl trilogie Šachové figurky.
V češtině vyšla Skála na jaře 2013 (elektronickou verzi najdete na portále Knihy.idnes.cz) a Muž z ostrova Lewis vychází nyní. Na portále Knihy.idnes.cz je do 20. března k dispozici v předprodeji se slevou 20 procent.
Muž z ostrova Lewis
V rašeliništi na ostrově Lewis je nalezeno dokonale zachované tělo mladého muže, které nese stopy po několika strašných bodných a řezných ranách. Policie se zprvu domnívá, že se mladík stal obětí rituální vraždy před stovkami let, avšak vytetovaný obrázek Elvise Presleyho na mladíkově pravé paži odhalí, že se vražda musela stát mnohem později, ve druhé polovině dvacátého století.
Ukázka ze čtvrté kapitoly
Gunn seděl u svého stolu a mžoural do monitoru. Periferně vnímal, že na vodách Minche nedaleko břehu houká mlhová siréna, a věděl, že trajekt zanedlouho dorazí do přístavu.
O kancelář v prvním patře se dělil ještě se dvěma dalšími detektivy a měl odtud dokonalý výhled na obchod charitativní organizace Blythswood Care na opačné straně Church Street.
Křesťanská péče o tělo i duši. Kdyby mu stálo za to natáhnout krk, dohlédl by až k indické restauraci Bangla Spice servírující pestrobarevné omáčky a neodolatelnou smaženou česnekovou rýži. Téma na obrazovce počítače však veškeré myšlenky na jídlo vylučovalo.
Takzvané mumie z bažin jsou zachované lidské pozůstatky nalezené v rašeliništích severní Evropy, Velké Británie a Irska, četl na Wikipedii. Kombinace kyselého prostředí, nízkých teplot a nedostatku kyslíku umožňuje uchování kůže a orgánů v takovém stavu, že je v některých případech dokonce možné sejmout otisky prstů.
Přemýšlel o těle uloženém v chladicím boxu nemocniční pitevny. Když už neodpočívá v bažině, jak rychle se teď asi začne rozkládat? Posunul si text na stránce a prohlížel si fotografii hlavy pocházející z těla, které bylo před šedesáti lety nalezeno v jednom z dánských rašelinišť. Čokoládově hnědý obličej pozoruhodně zřetelných rysů, levá tvář přimáčknutá směrem k nosu, protože právě na ní hlava ve svém věčném spánku spočívala, a dosud jasně patrné zrzavé strniště na horním rtu a na sanici.
„No ovšem, Tollundský muž.“
V předprodeji levnějiPokud si e-knihu Muž z ostrova Lewis koupíte na portálu Knihy.idnes.cz již nyní, ušetříte 20 % z původní ceny. Navíc můžete první třetinu knihy začít číst ihned. Zbytek knihy vám automaticky přidáme do knihovničky 20.března a informujeme vás e-mailem. |
Gunn vzhlédl a spatřil vysokého štíhlého člověka s úzkým obličejem a gloriolou tmavých řídnoucích vlasů, jak se sklání, aby lépe viděl na monitor.
„Radiokarbonová analýza jeho vlasů ho datuje přibližně do čtvrtého století před naším letopočtem. Ti pitomci, co prováděli pitvu, mu odřízli hlavu a zbytek vyhodili. Až na dolní část nohou a jeden prst, které se nám dosud dochovaly ve formaldehydu.“ Široce se usmál a natáhl ruku. „Profesor Colin Mulgrew.“
Gunna překvapil jeho pevný stisk. Profesorova tělesná konstituce působila spíš křehce.
Colin Mulgrew se usmál, jako by Gunnovi četl myšlenky nebo snad zaznamenal jeho bolestnou grimasu, když si potřásli rukou, a řekl: „Patologové potřebují pevnou ruku, detektive seržante. To aby se dokázali prostřihávat kostmi a páčit kosterní spoje. Divil byste se, kolik síly je na to potřeba.“ V jeho přízvuku zazníval pouhý náznak kultivované irské angličtiny. Obrátil pozornost zpět k Tollundskému muži. „Fascinující, viďte? I po dvou tisících čtyř stech letech dokázali určit, že byl oběšen a že naposledy jedl kaši z obilí a semen.“
„Vy jste u té pitvy byl?“
„Chraň pánbůh. Moje éra přišla až mnohem později. Já jsem se věnoval až Muži od Croghanského vrchu, kterého vytáhli z jedné bažiny v Irsku v roce 2003. Starý byl ovšem skoro stejně. A na svou dobu opravdu čahoun. Sto devadesát osm centimetrů. Představte si to. Chlap jako hora.“ Poškrábal se na hlavě a zazubil se. „Tak jak budeme říkat tomu vašemu? Muž z ostrova Lewis?“
Gunn se na něj obrátil na otočném sedadle a pokynul mu k prázdné židli. Ale patolog zavrtěl hlavou.
„Já už se dneska naseděl až až. A na téhle lince vám v letadle moc místa pro nohy nenechají.“
Gunn přikývl. Se svou mírně podprůměrnou výškou tento problém nikdy nepocítil. „A jak ten váš Muž od Croghanského vrchu vlastně zemřel?“
„Byl zavražděn. Nejdřív ho mučili. Pod každou bradavkou měl hlubokou řeznou ránu. Pak ho bodli do hrudníku, usekli mu hlavu a jeho tělo rozpůlili.“ Během vyprávění profesor došel k oknu a rozhlížel se na obě strany ulice. „Vlastně je to dost záhada, protože měl pečlivě upravené nehty. Takže nepracoval rukama. Není pochyb o tom, že do jeho jídelníčku patřilo maso, i když naposledy snědl směs pšenice a podmáslí. Jeden můj starý kamarád, Ned Kelly z Irského národního muzea, se domnívá, že byl obětován za bohatou úrodu obilí a dostatek mléka na nedalekých královských polích a pastvinách.“ Obrátil se zpátky ke Gunnovi. „Je ta indická restaurace tamhle v ulici co k čemu?“
Gunn pokrčil rameny. „Docela ujde.“
„Fajn. Slušnou indii jsem nejedl, ani nepamatuju. Tak kdepak ho máme?“
„V chladicím boxu v nemocniční márnici.“
Profesor Mulgrew zamnul rukama. „To abychom se na něj radši zašli podívat dřív, než se nám tam začne rozkládat. A co pak zaskočit na oběd? Šilhám hlady.“
Na pitevním stole působilo tělo podivně scvrkle — urostlé, ale jakoby zmenšené. Mělo barvu čaje a vypadalo, jako by ho někdo vymodeloval z pryskyřice.
Profesor Mulgrew měl na sobě tmavomodrou kombinézu, přes kterou si oblékl empír. Ústa a nos mu zakrývala svítivě žlutá rouška. Nad ní hnízdily směšně obrovské ochranné brýle se želvovinovými obroučkami, s nimiž jeho hlava působila menší, což ho zcela nepatřičně proměnilo v bizarní karikaturu sebe sama. Aniž by si byl svého absurdního vzezření zjevně vědom, v modrých igelitových návlecích přes bílé tenisky křepce pobíhal kolem stolu a prováděl různá měření.
Došel k bílé tabuli, na kterou se jal zapisovat základní údaje, a do skřípání fixu nepřetržitě hovořil. „Ten ubožáček váží pouhých jednačtyřicet kilo. To na člověka s výškou sto sedmdesát tři centimetrů není moc.“ Přes brýle se zahleděl na Gunna.
„Myslíte, že trpěl nějakou nemocí?“
„Ne nezbytně. Tělo je sice dobře zachované, ale během let ztratilo hodně tekutin. Mně se jeví jako poměrně zdravý jedinec.“
„Jak starý?“
„Něco kolem dvaceti, plus minus pár let, řekl bych.“
„Ale ne, myslel jsem, jak dlouho ležel v té rašelině?“
Profesor Mulgrew nadzdvihl jedno obočí a přísně ke Gunnovi pohodil hlavou. „Trpělivost, prosím. Nejsem žádná pitomá mašina na měření uhlíkovou metodou, detektive seržante.“
Vrátil se k tělu a otočil ho na břicho. Naklonil se těsně nad něj a smetával kousky hnědého a žlutozeleného mechu.
„Našel se u těla nějaký oděv?“
„Ne, nic.“ Gunn přikročil blíž, jestli tak nepozná, co upoutalo profesorovu pozornost. „Celé okolí jsme rozkopali. Žádné oblečení ani artefakty jsme nenašli.“
„Hmm. V tom případě bych řekl, že než ho pohřbili, byl pravděpodobně zabalený do nějaké deky. A musel v ní ležet docela dost hodin.“
Gunn v úžasu vyvalil oči. „Jak jste to poznal?“
„Během několika hodin od okamžiku úmrtí se krev usazuje v níže položených částech těla a způsobuje červenofialové zbarvení kůže, pane Gunne. Říká se tomu posmrtné skvrny. Když si pozorně prohlédnete jeho záda, hýždě a stehna, všimnete si tmavšího odstínu kůže. V těchto skvrnách se však rýsuje světlejší, bledší vzor.“
„Z čehož vyplývá?“
„Z čehož vyplývá, že alespoň osm až deset hodin po smrti ležel na zádech a byl zabalený v nějaké hrubé přikrývce, jejíž textura zanechala v onom tmavším zabarvení svůj otisk. Můžeme tělo očistit a vyfotografovat, a pokud budete chtít, kreslíř může vyhotovit skicu toho vzorování.“ Pomocí pinzety sebral z kůže několik zbývajících vláken. „Mohlo by se jednat o vlnu,“ prohlásil. „To by nemělo být obtížné potvrdit.“
Gunn přikývl a pomyslel si, k čemu jim asi bude, že rozpoznají vzor a materiál nějaké deky, kterou kdosi utkal před stovkami, možná tisíci lety. Otázku si však nechal pro sebe. Patolog pokročil ke zkoumání hlavy.
„Na to, aby se dala určit barva duhovky, zbylo z očí příliš málo. Ani tahle tmavá hnědozrzavá barva vlasů nevypovídá vůbec nic o jejich původní podobě. Obarvila je rašelina — stejně jako kůži.“ Zašťáral v nosních dírkách. „Tohle je ovšem zajímavé.“ Prohlížel si své latexem chráněné prsty. „V nose má poměrně velké množství jemného bílého písku. Zdá se, že je to tentýž písek, který se nachází v odřeninách na kolenou a nártech.“ Pokračoval k čelu mrtvého a opatrně odstranil nečistoty z levého spánku a vlasů nad ním. „A kruci!“
„Co?“
„Ve vlasech nad levým spánkem má zakřivenou jizvu. Asi deseticentimetrovou.“
„Zranění?“
Profesor se zamyslel a zavrtěl hlavou. „Ne, vypadá to jako chirurgický zákrok. Kdybych měl hádat, řekl bych, že tenhle mladík někdy během života podstoupil operaci hlavy.“
Gunn byl ohromen. „To by ale znamenalo, že je to mnohem mladší nález, než se domníváme, že?“
V úsměvu profesora Mulgrewa se mísila přezíravost odborníka s pobavením. „Záleží na tom, co si představujete pod pojmem ‚mladší‘, detektive seržante. Operace mozku patří pravdě podobně k tomu nejstaršímu z provozovaného lékařského umění. Bezpočet archeologických nálezů potvrzuje, že operace hlavy se prováděly už v neolitu.“
Odmlčel se a pak s ohledem na Gunna pro jistotu dodal: „V době kamenné.“
Obrátil pozornost ke krku, na kterém zela široká a hluboká řezná rána. Profesor změřil její délku: 18,4 centimetru.
„Tohle ho zabilo?“ chtěl vědět Gunn.
Teď si už Mulgrew povzdechl. „Děláte na mě dojem, detektive seržante, že jste u mnoha pitev zatím neasistoval.“
Gunn se začervenal. „To opravdu ne, pane profesore.“ Nechtělo se mu přiznat, že tahle je teprve druhá.
„Příčinu smrti neurčím, dokud ho neotevřu. A ani pak za ni neručím. Někdo mu podřízl krk, to ano. Ale v hrudníku má několik bodných ran a jednu na zádech u lopatky. Na krku jsou patrné odřeniny, jako by měl kolem něj uvázaný provaz. Totéž najdeme i na zápěstích a kotnících.“
„Jako by měl svázané ruce a nohy?“
„Přesně tak. Možná byl oběšen, což mohlo způsobit ty odřeniny na krku, nebo ho také mohl někdo táhnout za ten provaz po pláži a to by pak vysvětlovalo písek v poranění kůže na kolenou a nártech. Ať tak nebo onak, na vyslovování teorií o příčině smrti je příliš brzy. Možností je víc.“
Nyní profesorovu pozornost upoutala tmavší skvrna na pravém předloktí mrtvého. Otřel ji tamponem a otočil se k nerezovému umyvadlu, ze kterého si vzal houbu s drátěnkou. S ní pak začal nahrubo odstraňovat svrchní vrstvu kůže.
"A hrome!“ zvolal.
Gunn naklonil hlavu, aby lépe viděl. „Co?“
Profesor Mulgrew dlouho mlčel. Pak pohlédl Gunnovi do očí. „Proč jste byl tak zvědavý na to, jak dlouho tělo leželo v bažině?“
„Abych to mohl smést ze svého stolu a předat archeologům, pane profesore.“
„Obávám se, že vaše naděje zklamu, detektive seržante.“
„Proč?“
„Protože tohle tělo v bažině neleželo déle než padesát šest let — maximálně.“
Gunn cítil, jak se mu do tváří hrne krev. „Ani ne před deseti minutami jste mi říkal, že nejste žádná pitomá mašina na měření uhlíkovou metodou.“ Vychutnal si důraz na slovu "pitomá".
"Jak to tedy můžete vědět?"
Colin Mulgrew se usmál. „Prohlédněte si pozorně jeho pravé předloktí, detektive seržante. Myslím, že poznáte, že nad názvem legendární písně ‚Heartbreak Hotel‘ tu na nás hledí vytetovaný portrét Elvise Presleyho… S poměrně značnou mírou jistoty bych si dovolil tvrdit, že v dobách před Kristem Elvis ještě nekoncertoval. A jakožto zapřisáhlý fanoušek vás můžu informovat — aniž bych se bál, že si budu protiřečit —, že ‚Heartbreak Hotel‘ suverénně vedl v hitparádách v roce 1956.“
