Jmenuje se Skutečná cesta ven, a je to název, který té dvousetstránkové novele padne jako ulitý. I když novela? Banga napsal spíš memoár, auto-fikci, prostě text o vlastním dětství a osobnostním zrání, o dramatické vývojové cestě, na které poznával druhé i svět, ale hlavně sebe sama. A to je mu letos teprve čtyřicet, a text z valné části napsal už před patnácti lety! Takže parodie na memoár? Ani nápad: Banga toho prostě do svých pětadvaceti stihnul tolik, na co potřebuje jiný celý život. Že by proto, že je Rom? Ano i ne.
 |
Banga svou „cestu ven“ napsal chronologicky, jak jinak: z pozdní normalizace do čerstvé svobody po devětaosmdesátém, z pražské periferie (Žižkov) do centra (Nové Město), a pak ještě dál – až do válkou rozervané Jugoslávie na konci devadesátých let. Vlastně to byla pro něj válka, boj od počátku. Nejdřív sociální a kulturní šikana. Rom byl v „osmdesátkách“ vyvrhel všude: ve škole, v obchodě, na úřadě, na ulici. Všude černá huba, feťák, zloděj, kriminálník. „Byli jsme vinni daleko dřív, než s námi vůbec mluvil vyšetřovatel.“ Neměli na vybranou: buď se totálně přizpůsobit většině, anebo marš do zvláštní školy! Jistotu měli Romové pouze ve své komunitě, tradičně vícegenerační, sdílné, prorostlé vyprávěním a muzikou. V „devadesátkách“ pak přibyla asi největší brutalita: otevřený rasismus skinheads a svévolné násilí policie. Přibylo rasových vražd a houfných odchodů Romů z republiky.
Aktivista v nejlepším slova smyslu
Patrik Banga s tím chtěl celou dobu něco dělat. Byl v tom nejlepším slova smyslu aktivista. Nenechal se zlomit, otrávit, přeformátovat do trpného parazita, jemuž stačí k životu přítomná hodina. Chtěl vždycky víc. Chtěl do médií, aby o těch krutostech a nespravedlnosti mohl vyprávět druhým. Chtěl vrátit do oběhu feťácké zombies z pražské ulice, protože se mezi nimi motali i jeho někdejší kamarádi.
Chtěl pomáhat romským uprchlíkům v rozmlácené Černé Hoře, protože věděl,
Skutečná cesta venPatrik Banga Host, Brno 2022, 216 stran |
že na tom jsou daleko hůř než on. A skrz pomoc druhým nakonec pomohl sobě: prostě dozrál, prošel hlubokou sebereflexí, stal se z něj – člověk. Ta knížka je jistě i terapie. A pak taky zrcadlo. Nastavené xenofobní, pohrdavé a samolibé většině. Všem těm zoufalým jelimánkům, co v bezpečném zátiší piva a párku nadávají na všecko, čemu kolem sebe nerozumějí.
Bangova knížka je napsaná syrově, upřímně, čistě. Ani řádek, ani písmeno tady nešustí papírem. Je to text, který vznikl z nutnosti. Text v pohybu, živá literatura. Patrik Banga je jasný talent. Třeba ve srovnání s autory z antologie Samet blues, kde se představili romští spisovatelé dneška v povídkových textech, co reflektují právě devadesátá léta. Tady hraje prim dokument. U Bangy je nad dokumentem ještě literatura. Nad prózou poezie. Takže dvojí pobídka k aktivitě: Čtěte, co píšou Romové. A pokud vidíte, že je něco špatně, dělejte s tím něco! To je ta „skutečná cesta ven“.
