"Hřbitov lze chápat jako svaté pole, ale také jako lidskou zahradu, přičemž se jedno s druhým nijak nevylučuje," říká režisér Jan V. Kratochvíl. Proč první volba padla na bratry Čapky? Patrně nejenom kvůli jejich společné zálibě v zahradničení, ale i kvůli jejich zájmu o poslední a předposlední věci člověka. Pravda je, že se ani jednomu z bratří nedostalo daru pokojné smrti: Karel umírá v podstatě na prahu světové války, Josefa umučili nacisté na samém jejím konci. Literární (až dramatické) pásmo se skládá výlučně z textů obou bratří, vědomě se vyhýbá "tvůrčím" smyšlenkám, které se obyčejně při podobných příležitostech vkládají bezbranným obětem do úst.
Nejde o věc samoúčelnou, protože by představení mělo vyznít jako živý komentář současnosti, zesílený právě prostředím vyšehradské "svaté zahrady". Interpretace se tak omezí výlučně na herecké zosobitele. "Nabízelo se sice obsadit hlavní role Jindřichem Mošnou a Eduardem Vojanem," říká potutelně Brikcius, "ale nakonec jsme rádi vzali zavděk Oldřichem Víznerem a Petrem Bruknerem." Kdo by tedy očekával příjemné strašení, "duchařinu" spojenou s prázdninami, ten bude asi zklamán. Bratry Čapky bude při jejich vyšehradské emergenci provázet hudba z Dvořákových tanců v podání Czech Collegium - kvintetu a scénický tanec Rusalky (Dita Žemličková) a Robota Mária.
 Oldřich Vízner a Petr Brukner na Slavíně |
