RECENZE: Kam vede slepá víra v jedno vidění světa, odhaluje Dobývání nebe

Překonávat, dobývat, měnit. Italský spisovatel a teoretický fyzik Paolo Giordano zasvětil svůj čtvrtý román těm, které neklid duše dovede až na samotný okraj existence. Dobývání nebe je znamenitou generační výpovědí, nepodbízivou a svéhlavou, která se navzdory své komplexitě nakonec hrdě vrací k základním lidským hodnotám.

Spisovatel Paolo Giordano (2013) | foto: Profimedia.cz

Jsou letní lásky a přátelství, která společně s prvními zlatavými listy odvane vítr. Pak jsou taková, jež překonají nástup podzimu i chvilková odcizení a člověku navždy změní život. 

Třeba jako Terese, vypravěčce románu Dobývání nebe. V jihoitalské Apulii se jako náctiletá seznamuje s Bernem, Tommasem a Nicolou. Chlapci z nedalekého statku, které v dosti nezvyklém a vírou vedeném uspořádání vychovává Cesare, otec posledního ze jmenovaných.

Ústřední čtveřici hrdinů Giordano zachycuje od brzkých -nácti až za hranici třicítky a zatímco na každodenní úrovni je konfrontuje s běžnými maléry, zamilováními a revoltami, v globálu je zasazuje do prostředí mnohdy extrémního, vedeného slepou vírou v jedno vidění světa.

Jak jednotliví hrdinové dospívají, zrcadlí v nich Giordano slabiny konzumní společnosti i opozitního alternativního žití. Sympaticky neukazuje prstem na správné a špatné, nestaví zdi ani propasti, sám naznačuje, že pravda bude jako již mnohokrát ležet někde mezi.

Vztah člověka k přírodě (a půdě) je alfou a omegou životů téměř všech zúčastněných, leč pro jedny je neposkvrnitelnou svatyní a pro druhé jen prostředkem k maximalizaci zisku.

Dobývání nebe

90 %

Paolo Giordano

2020, Odeon, 480 stran

Přesto Dobývání nebe navzdory všem trefným postřehům a svědectvím o povaze jedné, značně rozpolcené generace vévodí milostný příběh Berna a Teresy. Bolestivý, nadčasový, jenž dává slovnímu spojení „láska až za hrob“ mrazivý rozměr. Jsou to totiž krajnosti, mezní situace, o které Giordano příběh opírá.

Chronologicky neuspořádané vyprávění zaručuje čtenáři nezvyklou perspektivu. Motivace a činy protagonistů může sledovat tu s vědomím budoucího, tu minulého, zcela v duchu myšlenky „všechno souvisí se vším“. 

Vyzdvihnout je třeba také překlad Alice Flemrové, která sama v závěru knihy nabízí cenný pohled na genezi Paola Giordana jako spisovatele i uznávaného intelektuála. Sledovat jeho další cestu bude velmi zajímavé, obzvlášť pokud nadále dovede tak neotřele vnímat a zaznamenávat svět okolo sebe.