Uhde vzpomíná na jinošská léta za války, na normalizaci, svoje divadelní působení, pedagogickou dráhu, na Chartu 77 i na zkušenost s porevoluční politikou. Málokdy je autor schopen takové sebereflexe. Je to jako číst kroniku o zápase za lidskost a mravní čistotu tam, kde zemi zalévají vlny bahna.
Co napsal o...... Václavu Havlovi ... Chartě 77 ... první návštěvě StB u nich doma   |
Začíná dětstvím v brněnském Králově Poli, končí svým návratem z politiky roku 1999 a dovětkem, v němž píše: "Za celou svou politickou kariéru jsem dvakrát zažil radost ničím nezkalenou: když jsem do politiky vstupoval a když jsem ji opouštěl."
Morálka jako nástroj
Uhde se pustil do psaní v roce 2007 v seriálu vzpomínek pro Divadelní noviny. Už tady byl velmi osobní. Podobně je tomu i v Rozpomínkách, nešetří sám sebe a poctivě popisuje i momenty, na něž není pyšný, které ho dodnes trápí.
Zejména v závěrečných kapitolách o jeho politickém působení na stránkách (možná až příliš) silně zaznívá vědomí vlastních chyb a nedostatků. A to i tam, kde se jiní chovali mnohem hůř a prokazatelně protiprávně, ale vlivem vnitropolitických zvyklostí tomu nebylo možné zabránit. "Byl jsem přesvědčen, že kdo chce upevňovat morálku společnosti, má se stát vychovatelem, státním zástupcem, policistou nebo knězem. Pro politika je podle mého názoru morálka nikoli cílem, ale nepostradatelným nástrojem jeho důvěryhodnosti," píše Uhde.
Přestože vážná a vážená, je jeho autobiografie plná lehce úsměvného tónu, kterým jako by glosoval svůj život s nadhledem a náležitým odstupem. Nevězí v křivdě, přiznává své viny, ale z krušných chvil si umí zpětně udělat i legraci. Často jde navíc o paměti čtivější než beletrie. Uhde vzpomíná třeba i na to, jak k nim do domu poprvé přišli čtyři příslušníci Státní bezpečnosti ve snaze chartistu a jeho rodinu zastrašit: "Vstupní procedura trvala dost dlouho, takže se za chvíli objevila manželka. Zatvářila se přísně: Tak? přeměřila si vetřelce. Tak přezout!"
Následuje líčení toho, jak čtveřice policajtů balancuje na jedné noze a obouvá si obří bačkory velikosti šestačtyřicet a schody v domě v obavě o rozbitý nos zdolává raději jen v ponožkách. Nutno dodat, že zdaleka ne všechny střety s režimem měly podobně "divadelní" charakter.
I zpětně se v Uhdeho vzpomínkách ukazuje, jak podstatný byl pro něj svazek s manželkou: "Jestli jsem jakžtakž obstál, vděčím za to pouze ženě." Podobnou zkušenost silného svazku měli i autorovi rodiče - maminka byla Židovka, a jakkoli se snažili před dětmi ohlazovat hrany, žít v německém Brně nebylo za války nic snadného, prakticky denně mohla přijít deportace.
Balada pro banditu
Uhdeho pouť politická je sice podstatná, je tu však ještě Uhde literární a divadelní. A krásný, až čtenáře jímá nostalgie, přestože většina kulturních počinů narážela na pokličku totality, mnoho se toho zhusta nesmělo a pokud smělo, tak za cenu kličkování. I tak má Uhde lví podíl na fungování Hosta do domu, hře Král Vávra i dodnes slavné Baladě pro banditu. "Když jsem svou dramatizaci promýšlel, pochopil jsem, že do ní spontánně promítám svou situaci, své vidiny, iluze a bludy."
Dalším kladem knihy, která bude mít ve čtvrtek v Divadle Na zábradlí svůj pražský křest, je seznam osobností, které jí procházejí. Pomineme-li nepominutelného Václava Havla, jehož měl Milan Uhde jako jeden z mála jeho přátel odvahu kritizovat v případě některých politických rozhodnutí, je to Oldřich Mikulášek, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jaroslav Šabata, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Eda Kriseová, Jan Trefulka a mnoho dalších.
