Osmnáct ostrovů, osmnáct trosečníků. Sbírka robinsonád líčí jejich osudy

Pozoruhodná kniha povídek o ostrovech a jejich nedobrovolných obyvatelích nazvaná Ostrovy, na kterých ztroskotávám, si pohrává s obrazy zmaru i naděje. A připomíná, že samota nemusí být zoufalá.

Josef Váchal, Ostrov blaženců, barevný dřevoryt, 1913 | foto: Becherova vila

Osmnáct ostrovů. Osmnáct povídek, stejný počet trosečníků. Ne všichni přežijí.
Německý spisovatel a překladatel Lucien Deprijck patří mezi fanoušky Roberta Luise Stevensona, autora slavného Ostrova pokladů. Napsal pozoruhodnou knihu, jež pod názvem Ostrovy, na kterých ztroskotávám, teď vychází česky.

Ilustrace z obalu knihy

Jeho nejroztodivnější hrdinové a hrdinky mají jedno společné: přišli skoro o všechno, zůstal jim jen holý život a kolem jejich opuštěného kousku pevniny je moře. Každý ostrov je jiný. Některý leží v tropech a kromě obrovské zásoby kokosových ořechů ukrývá i hady a jedovaté štíry, jiný je jen malým skaliskem bez jediného stromu, je to místo, které přejdete za deset minut a tvarem připomíná palačinku pohozenou na hladině.

Další se nachází na jih od pobřeží Chile a sužují ho tak kruté zimy, že moře kolem zamrzá na kilometry daleko. "Pátkové" mohou být na hony vzdálení postavě, kterou vymyslel Daniel Defoe, šílenství samoty se nemusí podobat blouznění Toma Hankse z Trosečníka. Přesto se hrdinové z Deprijckových příběhů svorně touží vrátit domů, byť mnozí z nich vyrazili na dalekou cestu právě proto, že to doma už nedokázali snést.

Záliba v ostrovech

Deprijckovu knihu doprovázejí ilustrace Christiana Schneidera, každý ostrov je vyvedený jednou sugestivní kresbou. Před dvěma lety vydalo Nakladatelství 65. pole knihu Judith Schalanski nazvanou Atlas odlehlých ostrovů. Zdá se, že v krásně vyvedených robinsonádách má zálibu.

I když se to nezdá příliš pravděpodobné, jejich příběhy nejsou jen trýznivé, autor umí být i vtipný. Převažují osudové povídky o nezlomné touze po životě a o naději, která neumírá ani v těch nejpustějších krajinách, je tu i několik absurdních a humorných vyprávění, která jako by si dělala legraci ze samotného výchozího rámce knihy.

To když model "ztroskotání na moři" nabourá jedna povídka, ve které se hrdina ocitne na kousku souše uprostřed zahradního jezírka. Nebo když se trosečník s vypětím všech sil dostane k příliš civilizované pláži.

Většinou však jde o vyprávění o lidech, kteří si (často i doslova) sáhli na dno a ze své zkušenosti se už nikdy nevzpamatují. K nejsilnějším patří příběh vlčí dívky, které se ve snech zjevuje její matka, aby ji provedla opuštěným ostrovem a pomohla jí najít obživu. Dech bere kratičký, a přitom mistrovsky hutný příběh chlapce, jenž ztroskotal jako osmiletý, a jeho zpráva o dobrodružství je proto plná pravopisných chyb.