TAKOVÝ BYLOlga Scheinpflugová Živý jako nikdo z nás, trpěl tisíci ranami světa a lidstva, ale byl vděčný za každý okamžik poznání a bytí. |
Koho citovat a neopakovat se? Ivana Klímu, který v knize o Karlu Čapkovi z roku 1962 zmínil bronzovou Čapkovu bustu, která stojí na jeho knihovně, a napsal: "Je těžké odpovídat na mlčící bronzová ústa. Vkládat do nich své vlastní odpovědi a domněnky. A nepokřivit to, co chtěla říci. A zachovat mlčení tam, kde si přála mlčet." Začít je třeba v Čapkových knihách a ne v knihách o Čapkovi.
Víra v člověka, víra v život
"V celé své práci omílám do omrzení dvě zpola morální, zpola noetická témata. První je negativní Pilátovo: Co je pravda? Druhé je pozitivní: Každý má pravdu. Přítel Kodíček mi vytkl, že v dramatě nemají mít všichni pravdu, že dramatik musí za někým ze svých lidí stát. Nemohu si pomoci, já stojím za všemi," napsal Čapek ke své první divadelní hře Loupežník v roce 1920.
KAREL ČAPEK - DÁŠEŇKA
Ještě v témže roce vzniklo slavné R.U.R., které kromě nadšeného přijetí na scénách v New Yorku, v Londýně i doma sklidilo také kritiku za to, že "problém přetechnizování světa přikryl až patetickou vírou a nadějí". Na to Čapek reagoval vysvětlením: "Zázrak, jenž v posledním aktě znovuzřizuje trvání člověka na světě – ten zázrak nepřičítejte přírodě ani bohu, ani Gallově fyziologii, ani náhodě, je to zázrak lidí. Nic se mi nezdá krásnější než lidská vůle žít."
Tohle je hlavní čapkovský motiv, to je to, co Olga Scheinpflugová pojmenovala ve vzpomínkové knize na svého muže větou: "Živý jako nikdo z nás, trpěl tisíci ranami světa a lidstva, ale byl vděčný za každý okamžik poznání a bytí."
To, co tvrdí Alquist v R.U.R, tedy že je "správné položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány", je stejným vyjádřením úcty k obyčejnému člověku jako v Krakatitu slova ke geniálnímu vynálezci Prokopovi: "Chtěl jsi se roztrhnout samou silou a zůstaneš celý a nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni ohně, tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělati příliš velké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře. Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí. Za to jim budeš sloužit."
I alegorie chrobáků, jepic, stonožek a žížal v komedii Ze života hmyzu kreslí Čapka humanistu a kritika lidských malostí. Jeho Chrobačka říká: "Kulička, to je rodina. To je budoucnost. To je celý život." A opustí pro svoji kuličku svého manžela Chrobáka.
Karel Čapek však nejsou jen velká dramata. Jsou to každodenní vyjádření v Lidových novinách, povídky z jedné i z druhé kapsy, listy z jeho putování po Evropě, hovory s Masarykem a odpovědi v rozhlase na palčivé otázky 20. a 30. let, milá Dášeňka, Devatero pohádek. Jeho nádherné nakládání s češtinou, které mu mohou spisovatelé dodnes závidět.
Přišla druhá polovina 20. let, stěhování s bratrem Josefem do vily na Vinohradech, okruh přátel kolem Lidovek, zklidnění. Nemělo trvat dlouho. Se sílícím nástupem fašismu se zápas o humanismus stával ostřejším. Přesto Čapkovi dlouho připadalo, že tak zrůdná ideologie, jaká klíčila pod Hitlerovým vedením, je příliš absurdní na to, aby narušila demokracii. Po převzetí moci Hitlerem už bylo všechno jinak.
"Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu i právu. Na druhé straně dynamický, protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jen nástrojem," napsal Čapek a v předmluvě k Bílé nemoci dodal: "I kdybych měl brzy navěky ochraptět či oněmět, musím teď křičet z plných plic."
Lovná zvěř
Začínala válka, zatím jen ta s mloky. Čapek ji napsal v roce 1935 a pojmenoval v ní to, co pak dávilo Evropu deset let. "Přírodověda každého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuřivěji potírala velemloky národů jiných," píše a nevidí úniku z "potopené Evropy", kde "všechny továrny, všechny banky a všechny státy" dávají mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky a pracují horečně v laboratořích, aby našly mašiny na rozmetání světa.
Zbývá víra, že se mloci vyhubí navzájem. Bude to však stát bezpočet lidských životů. I ten Čapkův. Rozvrátila ho mnichovská katastrofa, stal se lovnou zvěří. Úmrtní nález z 25. prosince 1938 hovořil o zánětu průdušek po přechozené chřipce a o pneumonii.
Věčné mládíCo s ním, ptají se na Vinohradech ve Věci Makropulos
|
Do pražského Divadla na Vinohradech se vrací hra Karla Čapka Věc Makropulos. Poprvé se hrála 24. října. Fatální ženu ztvárnila Daniela Kolářová."Profesor, který ho ošetřoval, nalezl skutečnější příčinu jeho smrti, nemoc, která nemá latinský název. Duše to nevydržela," píše Ivan Klíma. Na Čapkově pohřbu přednesl Vítězslav Nezval tyto verše: "Poslední svíce na vánočním stromě/ hoří dnes Tobě./ Tak málo nás zbylo,/ tak málo je nás,/ opustit dílo/ v tak truchlivý čas,/ v osudné době/ po pohromě –/ ach, jaký smutek v domě…/ Ty jsi to věděl, Ty to víš,/ že národ je živ, že vleče jen svůj kříž/ na bedrech, jež jsou trochu nalomena…"
Karel Čapek je pochovaný na Vyšehradě. Den po Vánocích bychom tam měli zajít a po celý rok bychom pak měli číst Čapka. Ne proto, že je to povinná četba. Proto, jak nakládal s českým jazykem, a proto, co říkal českému národu.
KULTURA 2008OBRAZEM: Býk v láku za miliardy a Pulitzer pro rockera FILM HUDBA LITERATURA |
Stal se zjevením, vydělal skoro miliardu dolarů a vrací se, aby se před Oscary znovu připomněl. Temný rytíř s Heathem Ledgerem.
Do finále cen Evropské filmové akademie se probojovalo deset nominovaných dokumentů včetně dvou českých časosběrných portrétů: notorického zloděje s literárními sklony jménem René a mezinárodně váženého dramatika a exprezidenta pod názvem Občan Havel. Kdo by tehdy vsadil na zloděje?
Oscar nepatří jen českým filmařům. Letos jej z Los Angeles přivezla také Markéta Irglová, zpěvačka a skladatelka, představitelka jedné z hlavních rolí irského filmu Once.
Seifertovu cenu dostal letos Václav Havel. V české literatuře se cen uděluje dobrá desítka, přesto je tahle velmi důležitá. Jednak pro své historické kořeny, jednak pro jména, která jsou zapsána na seznamu jejích laureátů.
Divadlo Járy Cimrmana je unikum. Z mnoha jeho specifik lze zvolit například tohle: který jiný soubor si může dovolit napínat diváky čekáním na novou hru pět let? V případě posledního titulu, Českého nebe, čekání trvalo ještě o rok déle a chvílemi to vypadalo, že text ani nevznikne.
