Přibližují spisovatele, ilustrátora a novináře za války, kdy byl na základě nacistických zákonů donucen nastoupit do pracovního tábora v Německu. Ani v tak těžké situaci se nevzdal psaní a kreslení a své myšlenky ukládal do dvou deníků.
Sekora díky své pečlivosti nabízí jedinečný vhled do života v táboře, který se až paradoxně snaží popisovat s laskavostí. Tématům násilí a válečných hrůz se nevyhýbá, ale asi úmyslně jim nedává tolik prostoru. Nevědomky se tak představuje jako opravdu statečný muž.
„Svůj deník píši na tyči zapíchnuté v písku vedle kolejí využívaje přestávek,“ líčí Sekora. Na začátku pobytu v lágru tvrdí, že je tu spokojenější, než kdyby v Praze musel chodit do továrny. „Vojáci s námi zacházejí s velikými ohledy. Ovšem o naše ubytovací poměry je postaráno co nejhůř,“ svěřuje se. Ještě netuší, že se situace bude zhoršovat.
Nevyhýbá se ani humoru, vzhledem k situaci černému. Dokládá jej třeba citace: „Jeden kolega, když se kritizovaly větrné latríny, se zanícením se rozpovídal – Páni, až bude po válce, tak si vezmu asi pět cigaret, půjdu doma na záchod a budu tam sedět celou hodinu!“
Až povídkového rozměru nabývají Sekorovy Deníky při líčení Vánoc 1944. Nedal si je zkazit, spolu s dalšími vyzdobil dům chvojím, zařídil stromeček a s těmi, kteří nedostali nadílku, se sám podělil. Až se z toho někteří muži rozplakali, píše.
Vlastně tak naplnil, co ve 24 letech napsal své matce z Paříže: „Žádná věc na světě není dokonale zlá ani dokonale dobrá, je to vždy smíšenina. A tak se nebojím ničeho. Člověk není tak dlouho na světě, aby si musel nad svým životem lámat moc hlavu, a když si umí vybrat, tak si v každé věci vybere něco dobrého.“
