RECENZE: Já hledám štěstí. Olmerka z Jarchovského pera připomíná Pelíšky

Renomovaný scenárista Petr Jarchovský (Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo) přepsal do knižní podoby svou třídílnou rozhlasovou hru Olmerka, sledující výsek života jedinečné jazzové zpěvačky Evy Olmerové.

Rozhlasově-dramatický původ knižní adaptace, nazvané rovněž Olmerka, je hned zřejmý. Děj sviští kupředu, poháněn prakticky výhradně dialogy a monologem hlavní postavy. Jsou to svižné, energií natlakované slovní přestřelky hlavních postav, u nichž neomylně identifikujeme jejich autora.

Zejména scény, v nichž figuruje rozhořčený otec Olmer a jeho sarkastická dcera Eva, jakoby vypadly z Pelíšků. Místo „rudého bolševického noka“ tu máme „z Kutné Hory bolševikova syna“, jehož duševní obzor končí u výfuku z motorky.

Eva Olmerová, řečeno názvem jednoho z jejích největších hitů, hledala štěstí. Dostala do vínku mimořádný hudební talent, ale bohužel se vzhledem k rodinnému zázemí narodila a dospívala ve špatné době. Strýc za 2. světové války sloužil u britského Královského letectva, dědeček byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii.

Jí doživotně uhranul jazz, swing a blues, tedy „západní“ muzika. Věnovala se jí s podobnou vervou, s níž v pozdějším věku konzumovala alkohol, ale tuhle etapu jejího do značné míry pohnutého života Petr Jarchovský v knize příliš neakcentuje.

Olmerka

70 %

Petr Jarchovský

Mladá fronta, 2025, 200 stran

Soustředí se na rozpuk její pěvecké kariéry, angažmá v Semaforu a také první konflikty se státním aparátem. Pramenící z jejího nevhodného třídního původu, ale i ze svobodomyslné, nespoutané povahy.

Do děje skáčeme rovnýma nohama. Čerstvě osmnáctiletá Eva Olmerová zrovna s kamarádem Vladimírem Faloutem – to je ten chlapec s motorkou a výfukem – prchá z domova. Ve flashbacích se následně dozvíme, co přesně jí k tomu vedlo, seznámíme se s jejími rodiči, prarodiči, podíváme se do vyhlášeného krejčovského salónu a poslechneme si hořkou životní zpověď prvorepublikové filmové hvězdy Adiny Mandlové, toho času v klatbě za údajný poměr s K. H. Frankem.

Petr Jarchovský nezapře scenáristickou profesi, Olmerka působí jako bychom četli do beletristické podoby převedený filmový nebo televizní scénář. Zprvu lehký vypravěčský tón těžkne v souladu s tím, jak těžkne doba. Při čtení nuceného vystěhování Eviny tety Alexandry mrazí, stejně jako u Evina návratu domů po prvním výslechu u StB.

Olmerka nechce být a ani není vyčerpávajícím, plastickým portrétem výjimečné umělkyně. Je spíše portrétem doby, která ty, již příliš vyčnívali, bez milosti stínala a zašlapávala do bahna.