RECENZE: Nový román nobelistky Olgy Tokarczukové je podmanivý a jedinečný

Olga Tokarczuková – jméno téhle spisovatelky není třeba čtenářské obci představovat. A nejen u nás, kdekoli po světě. Polka, ročník 1962, patří k tomu nejlepšímu ze světové literatury posledních dekád. Posbírala snad všecky důležité literární ceny, co jsou k mání, včetně té nejdůležitější, Nobelovy ceny za literaturu v roce 2018.

Má překlady do více než padesátky jazyků. A nejnověji taky další položku ve své bohaté bibliografii: román Empusion. Od počátku znepokojivě intenzivní, magickou atmosférou nabitá kniha. A přitom se v tom příběhu na první čtení nic moc neděje. Mladík Wojnicz přijíždí z rodného Lvova do slezského Görbersdorfu, aby se léčil – jeho plíce rozkládá tuberkulóza.

Na místě, ve spořádaném „hotelu pro pány“, se seznamuje s dalšími pacienty. Jsou původem z celé někdejší střední Evropy, takže se v jejich řeči míchají rozdílné jazyky, náboženské, kulturní a dějinné zkušenosti, představy o tom nejlepším možném uspořádání světa. Relaxují, konzumují vybraná jídla i alkoholy – a především mluví, mluví, mluví.

Každý většinou o tom svém, ale i tak sdílejí jedno: představu, že muž je pán. Vyšší vývojový stupeň. Tahoun k rozumovým, civilizačním výšinám. Mistr silné a ještě silnější vůle. Zatímco žena – ta je mdlá, trapná, permanentně oslabovaná vírem emocí a touhy, strhávající muže rovnou do hlubin pekla. Při téhle diagnóze pánové skloňují s gustem jak čarodějnické procesy, tak učení Charlese Darwina nebo dobově populárního Sigmunda Freuda. „Vlastně by se bez nich dalo obejít. Bez žen…“ diagnostikují situaci. A zatímco samolibě, dostředivě řeční, v druhém plánu jejich příběhu se rýsuje hrůza.

Monstrózní děsy z hlubin

Tichá hrůza, která roste z krajiny. Romanticko-dekadentní hrůza generovaná horami, lesy, vodní plochou, svěžím vzduchem. Posílená sebevraždou manželky „pána domu“ i postavou Wojniczova přítele, pološíleného malíře. A taky zneklidňujícími zvuky: šramoty, šepoty, šelesty. Krajina pak uvolňuje v hrdinovi vzpomínky na dětství. Obraz ropuchy na hromadě brambor, podříznuté kačeny, ale taky upjatého, přísného otce a předčasně zemřelé matky. Najednou jsou ty obrazy všude. Jako by se na aktéry příběhu odevšad někdo díval, zaplétal je do své hry. Jako by všichni svou vnějškovou spokojeností lákali monstrózní děsy z hlubin. Jsou přece nemocní. A nejen oni: píše se podzim 1913...

Empusion

90 %

Olga Tokarczuková

přeložil Petr Vidlák

Host, Brno 2023, 368 stran

Olga Tokarczuková napsala příběh, který se nerozvíjí lineárně, nepádí za dějovou pointou, spíš se rozlévá do stran, prosakuje do spodních vrstev. A svým mohutným symbolickým nábojem, vlastně permanentním odkazováním, otvírá cesty k dalším textům, myšlenkám, skutečnostem. Rezonují tu například prózy Thomase Bernharda (Dech), Floriana Illiese (1913), ale i esejistika Milana Kundery (Unesený Západ). Wojnicz svým bázlivě-tvrdohlavým profilem připomíná postavy z díla Franze Kafky. Hororová atmosféra je pak jako vystřižená z prózy velšského barda Arthura Machena.

Jako by autorčin román pomalu požíral všecko, co je v dosahu: času i prostoru. Jako první světová válka, která završila 19. století. Jako tuberkulóza, která byla v té době ještě neléčitelnou nemocí. Jako jistý druh kudlanky nábožné, který se přes svůj latinský název propsal do titulu knihy. Ale je to požírání do jisté míry očistné. Snad i ozdravné a nadějné. Nekončí zánikem, spíš proměnou. A právě síla proměnlivosti, přeludnosti je základnou, z níž nový román Olgy Tokarczukové vyrostl. Román-tušení. Román silný, podmanivý, jedinečný.