Obsáhnout vše, co dělá člověka člověkem

  10:24aktualizováno  10:24
Narodil se v Nizozemsku, v sedmi letech se s rodiči přestěhoval do Austrálie a nyní šťastně žije na skotské vysočině, se svou druhou ženou a s literaturou, která je jeho další životní láskou.

Michel Faber (1960) po studiích na Melbournské univerzitě pracoval jako ošetřovatel, balič, uklízeč a pokusná osoba pro lékařský výzkum. Svou prvotinu, povídkový soubor Some Rain Must Fall (Jednou určitě zaprší), vydal roku 1999, o rok později ji následoval imaginativní román Pod kůží, který se octl v nominacích na Whitbreadovu cenu a letos jej vydalo v českém překladu nakladatelství Odeon.

Loni vyšlo Faberovo monumentální dílo, osmisetstránkový opus z viktoriánské Anglie The Crimson Petal and the White (Kvítek karmínový a bílý). Psal ho neuvěřitelných dvaadvacet let, několikrát přepisoval a za tu dobu stačil zásadně změnit osudy ústředních postav a vyjasnit celkovou atmosféru díla: z temného románu se stal román místy komický až satirický. Faber sleduje osudy několika postav, z nichž vyniká chytrá, svůdná londýnská prostitutka Sugar, která se nenápadně vkrade do života syna zámožného voňavkáře, Williama Rackhama.

Na obálce vašich knih se můžeme dočíst, že jste Roald Dahl křížený s Franzem Kafkou, kombinace Somerseta Maughama a Iana McEwana. Může být nový spisovatel vůbec sám sebou?

Přirovnávají mě k mnoha autorům, které jsem nikdy nečetl. Lidé potřebují nálepky. Jsem rád, pokud přivedou čtenáře k mým knihám, ale nejsou pravdivé. Kdyby mě naplňovala existující literatura, asi bych už nepotřeboval nic psát. Mé poslední dílo srovnávají s Dickensovým, což mi lichotí, protože Dickens je velký spisovatel. Ale i on měl své slabiny, příliš mu nešly postavy kladných žen. Zajímala ho ženská monstra, ale ne obyčejná žena. Mě zajímá všechno. Nechci, aby lidé říkali: To je zajímavý spisovatel, ale asi nikdy neměl děti, protože je nedokáže věrohodně popsat. Nechci mít slabiny, chci obsáhnout všechno, co dělá člověka člověkem.

Vaše poslední kniha Kvítek karmínový a bílý udivuje historickou přesností a detaily. Jak jste sbíral materiál?

Začal jsem ji psát v roce 1980. Strávil jsem měsíce a roky v badatelských odděleních knihoven čtením textů z viktoriánské éry. Nezajímala mě sekundární literatura, jen dobová tvorba. Když jsem knihu potřetí přepisoval, zapojil jsem se do internetové diskusní konference zvané Victoria, do níž přispívá 1500 akademiků z celého světa. Když jsem byl na pochybách s nějakým detailem, věděl jsem, kam se obrátit. Psal jsem třeba jednu scénu, jak hrdinka Sugar jde ze schodů pokrytých kobercem. Najednou jsem zaváhal: měli Londýňané v roce 1875 schody pokryté koberci, nebo ne? Můžete strávit dva roky čtením stovek knih o viktoriánské Anglii a nemusíte najít to potřebné. Ale když oslovíte patnáct set odborníků, možná bude některý z nich vědět. Internet je úžasný zdroj, který spisovatelům přede mnou musel chybět.

Román však nemusí být přesný, má svou vlastní realitu...

Zprvu jsem měl v románu dost věcí, které historicky pokulhávaly. Malému děvčátku Sofii jsem třeba přisoudil plyšového medvídka. Potom jsem zjistil, že v angličtině medvídci ("teddybear") získali své jméno po americkém prezidentovi Theodoru Rooseveltovi, byli tedy vynálezem 20. století. Na začátek knihy jsem jako chytrý postmoderní autor chtěl uvést: "Ano, milí čtenáři, vím, že by si Sofie neměla hrát s plyšákem, protože je to třicet let předtím, než se začali prodávat. Ale můžete vzít děcku medvídka?" Podobně jsem chtěl vyřešit i další nesrovnalosti. Ale o patnáct let později jsem zvažoval, zda takovými přípodotky zamýšlím něco zvláštního, nebo zda jimi zakrývám vlastní nevědomost a lenost. Potvrdilo se to druhé. Tak jsem začal ještě důkladněji pracovat, aby každý, kdo se začte do té knihy, uvěřil, že je skutečná. Že je to život, a ne umělecká konstrukce.

Co vás lákalo na viktoriánské Anglii?

Poslední třetina 19. století byla dobou diskusí o společnosti a lidských možnostech, uskutečnily se velké biologické objevy a vědecký pokrok vytěsnil náboženství z denního života, ženy se začaly vymaňovat ze svých rolí. Viktoriáni viděli následky kapitalismu, který zničil staré pořádky, změnil uspořádání komunit i pracovní tempo. Mysleli, že do nového milénia vstoupí nové, osvobozené bytosti. Věřili, že skončí války, že se uskuteční idealistické sociální programy a vyjasní se rozdíly mezi mužem a ženou. Ale když se posuneme na konec 20. století, zjistíme, že žádná z těch věcí nemá řešení. Stále nevíme, co je mužské a co ženské, zažili jsme krvavé války a sociální programy, které zůstaly utopií. Lidé vstupují do 21. století s nejistotou, úzkostí a skepsí. Lákalo mě ohlédnout se zpátky do doby, kdy všechny tyto otázky byly ještě čerstvé. Lidé jako George Eliotová zkoušeli najít alternativní, morální oporu, systém opravdové víry. Viktoriáni už tehdy mohli vidět, co se stane, když na místo Boha dosadíme konzum.

Přejděme k románu zcela jiného zaměření, napínavému příběhu Pod kůží. Ač obsahuje prvky sci-fi, vy se takové nálepce bráníte. Bojíte se toho žánru?

Samozřejmě tam existuje také spousta výborných autorů, mám třeba rád Kurta Vonneguta a jeho knížky mě hodně ovlivnily. Ale nechtěl jsem, aby moje kniha měla obálku sci-fi, aby na ní byl létající talíř nebo mimozemšťani. Ostatně v románu jsem se snažil typické sci-fi prvky co nejvíc potlačit. I když se tam objeví vesmírná loď, nijak blíže ji nepopisuju. Proč také? Je to prostě loď, která si přijede pro svůj náklad, stejně jako jakákoli dodávka do supermarketu.

Vystřídal jste několik příležitostných zaměstnání, která neměla co dělat s tvůrčí tvorbou. Kdy jste začal psát?

Když jsem odešel z univerzity, dělal jsem uklízeče, což je báječná práce - nezaměstnává vaši mysl! Potřebujete jedině kbelík a smeták, kterým vymetáte schody a podlaží. To dokáže i šimpanz a dá se přitom myslet na tisíce jiných věcí. Pro spisovatele je to skvělá práce. Pak jsem si našel částečný úvazek jako ošetřovatel, pracoval dva tři dny v týdnu a zbytek měl volno. Po celou tu dobu jsem psal, vlastně hned od doby, co jsem objevil angličtinu. Svůj první román jsem měl hotový v osmi letech. Psal jsem pro sebe, vlastně pro svého Boha literatury, který sleduje a čte naše díla a říká: "Tak to bylo dobrý, zkus něco dalšího." Než jsem se pustil do Kvítku karmínového a bílého, začal jsem deset románů. Žádný z nich jsem nedokončil.

Je těžké prosadit se jako spisovatel?

Já a vydávání mých knih, to je docela neobvyklá historie. Dvacet let jsem psal knihy a nikam je neposílal. Až mi jednou má žena řekla: Napsal jsi toho už dost, tvé texty se mi líbí a myslím, že bys je měl nabídnout i někomu jinému. Přemlouvala mě, abych se přihlásil do povídkové soutěže: vždyť to přece nestojí víc než 19 pencí za známku. Tak jsem to zkusil - a vyhrál. Vyhrál jsem i dvě další soutěže. A poté jsem se přihlásil o grant Skotské umělecké rady: abych prokázal, že jsem spisovatel, musel jsem zaslat tři povídky. Jedna z členů rady byla zároveň lektorkou v nakladatelství Canongate a mé příběhy si zamilovala. Doporučila mě nakladateli, který se mi potom sám ozval: "Kvůli vašim povídkám jsem zůstal vzhůru celou noc. Chci je vydat."

Jak nahlížíte na vlastní úspěch?

Moje druhá žena mě podporovala pět let, když jsem neměl žádný příjem. Ale měl jsem všechno, co jsem potřeboval, totiž na dva tisíce elpéček. Na to, aby si člověk mohl koupit LP za tři eura, nepotřebujete být bohatý. Nekouřím, nepiju ani neberu drogy, netoužím po technologických hračičkách, takže nepotřebuju moc peněz. V tomto ohledu je pro mě úspěch zbytečný. Mám rád místo, kde nyní žijeme, není to ani vesnice, jen šest domů. Jsem šťastný, miluji svou ženu a ona miluje mě. To, co mám, mi stačí. A stačí mi i moji čtenáři. Ano, mám radost z pozornosti a úcty, které se mi dostává, i z počtu prodaných výtisků, ale musím říci - kdybych se měl zítra probudit a o všechno tohle přijít, zase tolik by to nebolelo.

Spisovatel Michel Faber.

Autoři:

Nejčtenější

Poprvé v bondovce bude agentem 007 žena, černošská herečka Lashana Lynchová

Britská herečka Lashana Lynchová ve filmu Captain Marvel

Novým tajným agentem s označením 007 bude po Danielu Craigovi poprvé v dějinách bondovek žena a černoška, britská...

Oldřich Kaiser prodělal infarkt. Skončil na jednotce intenzivní péče

Oldřich Kaiser (1. března 2017)

Herec Oldřich Kaiser (64) skončil po prodělaném infarktu myokardu na jednotce intenzivní péče v jedné z pražských...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

KOMENTÁŘ: Mizerných dvě stě tisíc korun je dělí od nesmrtelnosti

Moderátor Marek Eben uvedl 29. června 2019 zrestaurovaný film Spalovač mrtvol...

Seznam je to úctyhodný a zároveň smutný. Úctyhodný, protože obsahuje jména našich velkých filmařských mistrů; smutný,...

RECENZE: Rammstein zapálili i kočárek. Jen kdyby to mohl každý vidět

Rammstein 16. července 2019 v pražské Eden Areně

Skalní fanoušci Rammstein budou nejspíš přísahat, že jejich úterní koncert v pražském Edenu byl skvělý a ze svého...

Další z rubriky

Zneužíval jej otec, vypsal se z toho s ironií. Vychází Patrick Melrose

Záběr ze seriálu Patrick Melrose

Někdy si literárního díla musí všimnout filmaři, aby je docenila široká veřejnost. Bylo to tak v případě Královy řeči,...

Propadl starší ženě, ona alkoholu. Julian Barnes vypráví Jediný příběh

Spisovatel Julian Barnes (2015)

Zatímco loni nakladatelství Odeon připomnělo spisovatele a držitele Man Bookerovy ceny Juliana Barnese knihou z roku...

RECENZE: Dítě se chytilo v síti. Co s tím? Následovat ho do džungle

Ilustrační snímek

Kniha skupiny českých autorů Dítě v síti má dlouhý a vševysvětlující podtitul: Manuál pro rodiče a učitele, kteří...

Najdete na iDNES.cz