Jsme v Leningradě oné první zimy blokády a teta ví, že záhy zemře. Hlady, podvýživou, vyčerpáním. Stejně jako tisíce dalších.
Inna Rottová, narozená v Leningradě českým rodičům, 872 dní trvající blokádu města, jednu z nejděsivějších událostí druhé světové války, jako dítě prožila a knihou Norkový kožich za hrst vloček, která vyšla v nakladatelství Bondy, se k ní vrací. V deseti povídkách doplněných novelou Šest hodin ve vlaku kombinuje vzpomínky na příšerné zážitky života bez jídla, topiva, s mrtvými odváženými na dětských sáňkách za neustálého ostřelování a bombardování obleženého města, s pozdějšími setkáními s lidmi, kteří měli to štěstí a jako její hrdinka Julka přežili.
Fascinující styl
Malá Julka vlastně bere všechny okolní hrůzy jako samozřejmost. Z toho, co bylo před válkou, si prakticky nic nepamatuje - a nyní hlavně lituje toho, že když už jí je sedm, nemůže nastoupit do první třídy, protože leningradské školy zůstaly zavřené. A závidí kamarádce, že jí maminka zakazuje číst určité knihy: „Neměla jsem nikoho, kdo by mi něco zakazoval.“ Otec a starší bratr zahynuli na frontě. Maminka zemřela hladem. A bratra Sašu zabil německý granát, třebaže se držel na severní straně ulice, která podle obecného mínění měla být bezpečnější než jižní.
Fascinující je styl, jímž Rottová své příběhy napsala: věcný a přitom elegantní, bez patosu a poukazů na hrdinství. Jaképak hrdinství, prostě to tak bylo - stačí obyčejná Julčina poznámka, že skoro všechny dívky dostávaly sirotčí důchody, protože už neměly otce. Když jde kdysi parádivá teta Fáňa, milenka Julčina strýčka, u něhož holčička našla dočasné útočiště, vyměnit na černý trh norkový kožich za pár ovesných vloček, aby svému umírajícímu milému zachránila život, sleduje Julka výměnné nabídky. Za cibuli chtějí vlněnou šálu, spisy Turgeněva nejsou k ničemu. Strohý dialog, který vydá za deset románů.
Norkový kožich za hrst vločekautor: Inna Rottová nakladatel: Bondy překlad: Jan Gabler 192 stran, 249 Kč |
Některé postavy a situace asi nikdy nevymizí z paměti. Učitelka němčiny, kterou žákyně již otevřené školy kvůli tomu jazyku nenávidí a vlastně zaviní její smrt. Profesorka literatury nosící paruku, neboť přišla o vlasy ze šoku poté, co nacističtí letci stále dokola nalétávali na vlak plný dětí. Záhonek s bramborami zničený bombou.
A hlavně, dlouho po válce, setkání s plešatým prodavačem v kyjevském antikvariátu, kde Julka, již známá violistka, hledá nějaké noty pro svůj nástroj. Jen stěží v něm pozná krásného blonďatého kluka, do něhož byla dětsky zamilovaná a kvůli kterému si nechala oholit hlavu, aby se zbavila vší a mohla s ním kamarádit. A on se dívce bez vlasů vysmál. Necítí teď satisfakci – jen smutek. Smutek, který halí celou pozoruhodnou knihu.
